Makčus Pikčus, příběh neuvěřitelně neuvěřitelnýho kocoura.

Jako děcku mu auto přejelo obě zadní nohy. Přivlekl se domů přitahováním za přední drápy. Jedna se už zachránit nedala, visela jen na kůži, o druhou začal boj. Pani doktorka byla moc šikovná, ale i tak nebylo vůbec jisté,

zda bude někdy chodit. Nejdříve jsme ho s obavami nosili na rukou, ale když po několika dnech komplet uvolnil močový měchýř, za obrovskou louži jsme zajásali, protože začal fungovat. Konec dobrý, všechno dobré, a tak časem lezl po stromě i žebříku a zapojil se do běžného života smečky, s kterou se

ráno vracel z nočních výprav. Zleva Makče, Gjuše, Eda, odvírač dveří a Týše.

Samozřejmě hned k napajedlu.

Na vetřelce byl přísný

a rajón měl pod kontrolou.

A kdyby jen to. Jeho přirozeností bylo stále něco vykládat, a tak naše rozhovory začínaly hned ráno a občas nebraly konce. Měl na to velitelské stanoviště a poslední slovo.

Venku se k všeobecné radosti rád vyválel. Samozřejmě to obkecal.

Jak šel čas, zůstal sám, a tak jsme mu přistěhovali Elizabet Jandlovou. Jako couravka na něj měla špatný vliv, pač ho furt někam tahala, a protože se stále cejtil jako Jura, občas svodům podlehnul. Jedna jejich výprava se jim obzvlášť podařila a vyžádala pátrací akci. Na to jsme už vyvinuli osvědčenou metodu. Baterka, čičiči a nastražené uši. Díky svému hlasitému projevu byl záhy vypátrán na ostrůvku v hlubokém korytu nedaleké řeky. Jak se tam dostal, zůstane už navždy záhadou. Vyprošťovací akce vyžadovala gumáky a dlouhý žebřík. Představte si to o půlnoci, nebylo divu, že jsme s ním byli během přesunu do akce notně podezřelí. Při vyprošťování nám vysvětloval, že se snad nic tak hroznýho nestalo.

I když problémy s ledvinami nebyl stav úplně progresivní, léčba postupně vyčerpala možnosti a nedávný pokus zvrátit v kočičí nemocnici nezvratné, už nepřinesl výsledek. Ani nemohl, bylo to spíš přání, než racionální úvaha.

Dříve výsostný prostor plný keců, je už navždycky opuštěný.

Do hrobečku jsme ho uložili ke svým kamarádům na oblíbenou dečku, přidali jeho misku a otevřenou kapsičku, co kdyby náhodou...

Teď už nás ráno nebude provázet pravidelné vyprávění, ale tam nahoře v kočičím nebi si přednášek jistě užijí. Jestli vstávají pozdě, nebude se jim to moc líbit.

Makče Pikče, Makčus, Mikyn, Mikeš...byl obrovský bojovník, za to u nás měl a má obrovský respekt a obdiv. Zůstane po něm trvalá vzpomínka a díra na duši. Dvacet let společného života se dostane pod kůži hluboko. Nakonec on vám to po reklamách vysvětlí sám.

Psáno a foceno na počest Makčete Pikčete.

Zachraňování Karla aneb podobné kočičí povídání Příběh kocoura KARLA