Vážená pani Havlová,

chtěl jsem mlčet, ale už nemusím a nemůžu. I to je důsledek demokracie o kterou se Váš manžel zasloužil. Zvednu pietní pohled ze země a přidám názor.  Pokud Váš manžel zhlíží dolů, není vůbec jisté, že je současným děním nadšen.

Při různých formách poct, patřících úřadu presidenta, si nejsem jist, zda lafeta děla je pro humanistu ta pravá symbolika, na které toužil být dopraven do Valhaly. Určitě by se více hodila třeba pro zapomenutého Aloise Eliáše. Kromě mladých komunistů málo kdo pochybuje o zásluhách, ale zvát srdečně na pohřební průvod, kterému předcházelo rozloučení jen pro patricie a proslov následovníka s kterým se neobjímal zrovna s láskou, to je spíš recepce pretoriánů s následným divadlem pro plebejce, včetně celebrity show ve formě odškrtávání, který státník přijel nebo nepřijel...a to jsem chtěl zúčastnit i bez srdečného pozvání. (Snad se mi v kádrových materiálech neobjeví...nebyl na pohřbu Václava Havla.)

Nevím, zda upřímnosti špalírů zcela věřit, když pohlédneme do historie...ani na to nechci pomyslet...tak podobný scénář i průběh neni v Čechám a na Moravě první, včetně sejmutí posmrtné masky. Je mi z toho smutno. Václava Havla jsem si mnohem víc vážil než nevážil a obdivoval jeho bezprostřednost a lidství, což mohu potvrdit z drobné epizody, když mi jako řadovému občanovi přes všechny hradní protokoly bezpečnostní zátarasy věnoval kravatu se srdíčkem do dražby na správnou věc.

Každá smrt člověka je v důsledku stejně smutná. V tom jsme si všichni rovni. Václav Havel zanechal odkaz a velké dílo, to nelze zapomenout, že jeho pohřeb byl spíše mediální divadlo, na to zapomenu rád.

S kondolencí