Užgorodská pohádka, na chvilku zaznamenaná pamětí a navždy foťákem,

aneb..takoví jsou...Užgorod je stotisícové univerzitní město, kousíček za slovenskými hranicemi. Dodnes tu zřetelnou stopu zanechalo Československo, do jehož svazku Podkarpatská Rus patřila. Město i kraj žije životem, který nám je nadále blízký...Bohužel, v současné době to na Ukrajině zrovna pohádka neni, ale přeji všem těmto milým a sympatickým lidičkám, a nejenom z Podkarpatí, aby vše skončilo dobře. Věřím, že opět budou žít v takové pohodě, jak naznačují tato i dole přiložené fotoreportáže, které...nadneseně řečeno...posílám na jejich počest. Ono...obyčejní lidé jsou tam mírumilovní a normální jako my, jen si s nimi mocní zahrávají, né-li pohrávají.

Na začátek pohádky by se spíše hodil hrad, ale ten jsme pročekali na pivu. Mohla by však postačit i modrá chaloupkou z užgorodského skanzenu, kde se mohl na peci vyhříval místní Honza

a klidně může být i hnědá a hned za ní třeba

ústřední kostel, kde si po nekonečných útrapách nakonec vezme princeznu.

Často se také stává, že si princ vezme prosté děvče z obyčejné chaloupky. Pro tyto případy je v každé chaloupce vždy po ruce butelka na oslavu šťastného konce.

Chudé děvče však nikdy nemůže být úplně chudé a základní výbava je nepsané pravidlo.

Někdy se ale může stát, že i prosté děvče má manýry princezny na hrášku.

Pokud drak terorizuje království, a chce princeznu posnídat, je slušností chodit v černém a pokud je sama princeznou, korunu maskovat kloboukem.

 Je-li budoucí nevěsta v přímém spojení s Honzou, může se operativně přehodit hned do bílého.

V dnešní době už na okraji města stojí jiné chaloupky.

Některé ještě neměly fasádu a nebylo jisté, jestli se budou ještě stavět nebo už bourat.

V tomto případě však fasádu pohádkově vymazlili.

Důležitě je, že pocestní mají kde uvázat koně,

a dobít baterky.

K naši nejoblíbenější činnosti patřilo platit v krčmách Tolary. Aby taky ne, ceny byly lidové

a na vitamíny

i bílkoviny do královské kuchyně vždy bohatě zbylo.

Užgorod má i pohádkovou minulost...jakoby postavenou na zahrádce,

ale také už lehce šmrncnutou současností.

O náboženské toleranci zase vypovídá synagoga.

V první části některých moderních pohádek zlý čaroděj nepoužívá už kámen, ale promění prince v kovový odlitek, i kdyby se vyšplhal třeba na lampu.

nebo se maskoval za malíře.

Nakonec však vše dopadne dobře a princezna prince rozželezní polibkem. Aby neztráceli čas, může tak učinit už ve svatebním rouchu.

Rozmalované dílo

pak musí dokončit fotograf.

Některá místa napovídají o pohádkově přesném rozměru města.

Střed netvoří ani tak náměstí, ale soustava uliček, kde neplatí žádný královský výnos...vjezd zásobování povolen...Kdo nestihnul zásobovací hodinu, má smůlu. Centrum se uzavře pouze pro kupce a kupující.

Pak žije až do noci, zvlášť když promítají pohádky na celoplošné obrazovce. Maminka drží v ruce ovladač autíčka.

Střed je vydlážděn rafinovanou zámkovou dlažbou, kterou jsme často podrobně studovali.

Vlastně jsme studovali i vyasfaltované chodníky a

na základě dlouhodobého studia se v diplomové práci jistě objeví, že princezna nemusí být jen blondýna, černovláska nebo bruneta.

Dalším studijním materiálem byla kola.

nejezdí jich po městě mnoho, ale cyklistu jsme občas zahlédli

i když někdy jen v dáli zadní kolo.

Při našem studiu se o nás obsluha vzorně a pozorně starala.

Pozorovateli se tak lehce stalo, že levá nevěděla co dělá pravá.

Někdy ruch měl takovou frekvenci, že studium přerostlo v rychlokurz, kdy ani foťák nestačil zaostřit,

ale málo kdy bylo znehodnoceno studem.

Když se to všechno takto sejde dokupy...mnoho možností našinec nemá, ale co hůř

každá pohádka jednou končí. ...Nevadí, už brzo si posvítíme na novou.

další fotoreportáže Zvláštnosti Podkapratské Rusi   Přes Slovensko na východ   Mukačevo   Berehovo   Až na Koločavu   Blogeři vědí o Ukrajině nejvíc