Tvrdit, že jsem projel na kole Ukrajinu je nebetyčné velikášství,

hovořit o tom, že jsem projel Podkarpatskou Rus jen o nepatrný kousíček menším. Řekněme, že jsme se pár dnů toulali mezi slovenskými hranicemi a Mukačevem. Ale ani to není zcela výstižné. Naše možnosti, limity a chápání ukrajinských dálav jsme pochopili u směrové tabule před Mukačevem. Kijev 820 km, což je zhruba vzdálenost našeho výchozího bodu v Česku…

Pobývat na přeplněných plážích, večeřet v kýčovitých restauracích, plápolat pod padákem a sjíždět celý den tobogany všemi směry mě ničím neláká, a tak jsem partě cyklistů s úspěchem navrhl pionýrský výlet do málo prozkoumané oblasti. Už na hranicích nám bylo úředně a tedy názorně předvedeno, že jedeme trošku jinam, nicméně kalašnikovem na nás nikdo nemířil a celníci na obou stranách jen slušně plnili to, co jim vyšší nařídili. Časová ztráta byla minimální, ale možná i proto, že jsme překročili hranice na přechodu Velké-Malé Slemence, který je určen jen pro pěší a cyklisty. Této spojené vesnici se říkalo malý Berlín, protože byla zrovna tak po válce násilně přerušena.

Jako stěžejní úkol jsme si dali prozkoumat Užhorod a Mukačevo, ale především jeho okolí mezi „Hradcem Králové  a Pardubicemi." Ubytovali jsme se romanticky ve srubech s dokonalým servisem nedaleké restaurace. Pro mnohý náš obsluhující personál by areál mohl sloužit jako školící středisko, a to jsme zase nebyli natolik exotičtí turisté, abychom je uhranuli nadýchanými peněženkami. Ostatně dalo se tam platit i kartou.

Pak už jsme se mohli rozjet... no rozjet. Ne všechny na mapě zakreslené silnice existují a ty ostatní ne všechny jsou v takovém stavu, abychom mohli plně vnímat okolí bez pohledu před sebe. Na druhou stranu silniční magistrálu Užhorod-Mukačevo a pravděpodobně až do Kijeva mohou naši řidiči ukrajinským jen závidět. Dokonalý a místy čtyřproudový asfalt. Situace se změnila ve chvíli, kdy jsme sjeli na místní komunikace. Mapa nám nebyla výhodou, ale naopak matoucím přívažkem. Zakreslené silnice buď vůbec neexistovaly nebo se časem přetavily do libovolně zapuštěné změti kamenů. Kromě nás, koňských povozů, zásobování a osobních aut bylo dalším povoleným účastníkem silničního provozu stádo krav, které se v ouředně povolenou dobu přemísťovalo i po relativně dobrých silnicích ráno na pastvu nebo večer na ubikace. Poučné pro nás bylo chování místních řidičů, kteří v nehraném klidu bud tvořili závěr pelotonu nebo zastavili na pár slov a ještě více cigaret. Jediným nervózním volantem byl jistý neznámý a ochotný Saša, a to jen proto, že mě vezl za ztracenou peněženkou. Reakce našich řidičů jsme nechtěli ani domýšlet. Naše uspěchané umístění uprostřed stáda působilo pro změnu poněkud exoticky na všechny účastníky přesunu, ale možná jsme pro ně byli nosiči, tedy pokud se nám nepodívali na pneumatiky. Ale nejen to, protože hovězí dobytek nemá dobrý orientační smysl, před každým domem stála určená nebo vylosovaná členka domácnosti a s proutkem v ruce směrovala krávy, které chtěly sejít z dopravní značkou daného směru. Štáb přesunu pak zkušeně zakotvil na chvostu výpravy. Po takto vytýčené trase jsme se dále pohybovali sníženou rychlostí, protože podklouznout nebylo těžké, stejně jako žádoucí.

Působivější pro nás bylo ale setkání s místními skoro už horaly. Díky orientačnímu talentu a oproti očekávání jsme vždy zaparkovali u dopravní značky Černigovské nebo Lvovské pivo. Kdy se k nám někdo z místních přidá nebylo otázkou času, ale chvilky, až to na nás někdy působilo, že jsme nahlášeni. Jeli jsme sice pro mnohé pod neznámou vlajkou, ale hovořili vesele podobnou řečí a pak postupně jednou společnou, ještě veselejší... českoukrajinštinou. Rozhodně jim však nevelelo pokušení občerstvit se z našich griven, ale zvědavost kdože to jejich končiny navštívil a protože svět je malý i na Ukrajině, narazili jsme v zapadlé vesničce na domorodce pracujícího v Litomyšli, tedy jen 20 kilometrů od našich domovů. Tato setkání byla příjemná, upřímná bez teatrálních gest a někdy zkracovala uvažovanou trasu na dobu přesunu zpět.

Na své krátké pouti jsme se často přesvědčili, že žijeme v předsudcích. Díky své roztržitosti jsem na jednom sezení zapomněl peněženku s doklady i hotovostí, a když jsem se po 2 hodinách vrátil, spadl mi kámen ze srdce stejně tak jako hostinskému. Po zmíněný čas si lámal hlavu, kam mi peněženku doručit. V druhém případě jsem zanechal v obchodě pas a osvobozující úsměv prodavačky, která mě ještě zastihla před nasednutím, byl osvobozujícím i pro mě. Zkušenost praví, jestli se na Ukrajině krade, tak možná méně než u nás. Ve své bezprostřednosti udělali domovině skvělou reklamu, aniž to vůbec tušili.

Nedá se krátce popsat vše, co jsme zažili, ale napadá mě, než hodnotit cokoliv a kohokoliv od stolu nebo vyprávění druhých je lepší se přesvědčit sám. Raději jednou vidět než stokrát slyšet. A pánové, jedna pozvánka pro Vás, nejenom Brno je zlatá loď.