Tisíc motorek na srazu v Poličce? V pohodě splněno.

Vlastně překročeno, a to už je porce. Stejně jako v letech předešlých, základem byla smlouva pořadatelů s počasím, jejich nadšení a zkušenost. Takové množství strojů mi dalo vzpomenout na doby

okukování polských strojů, mířících do Brna na Velkou cenu. V raném věku motorkaření u nás, jsme se díky malému počtu vzájemně zdravili. Při míjení rukou a předjížděného nohou. Důvod  změny končetin se přímo nabízí. Tento hezký zvyk nám zůstal dodnes.

VŠECHNY FOTKY JSOU MOJE A KLIKACÍ, COŽ PRO ZVĚTŠENÍ OBRÁZKU DOPORUČUJI.

Náměstí v Poličce s radnicí uprostřed v klidovém režimu.

Zde už v obklíčení.

Sjížděli jsme se ze všech možných stran,

jen někoho musel postrčit traktor.

Přijeli i baterkáři.

Kdyby ještě žil Bohuslav Martinů, který se narodil nahoře ve věži kostela, měl by parádní přehled.

Většina měla koně pod sebou,

jen někdo  je vezl za sebou.

Během příjezdu to byl mazec.

a špalír tvořili diváci a....motorky.

Řazení na parkovací místo není v takovém množství žádná sranda, ale ani zásadní problém.

Dohady, zda žena zvládne těžký stroj, jsou zcela bezpředmětné.

Svoje místo našli všichni.

Třeba ve svém oddělení.

Výsledek nakonec ladil.

Případné diskuze, zda lze parkovat zdarma a možné na chodníku, byly spíše akademického rázu.

Když se vrátím k ženám, dají se snadno identifikovat posedem, zvláště pak, pokud jedou jako batůžek.

Sraz motorek není samozřejmě ničím ohraničen natož omezen.

Prostě kdo má motorku, je motorkář.

A pak, radost pohledět na veterány.

Pérák a pérák, jen v rodném listě mají jiný datum.

Na sraz se přijel i predátor ze známeho filmu a byl báječný.

Rušno bylo po celém náměstí.

Žena, muž, vzdělání, politická příslušnost, náboženské vyznání a věk...motorkaření nemá limity.

 Pan farář všem požehnal a popřál šťastné návraty. Zde si dovolím skromnou poznámku...právě posvětil můj stroj,  černé Kawasaki vulcan VN 800.

 Pak se začalo řadit. Jako první vyjeli označení pořadatelé v čele s budoucím velitelem, aby zajistili křižovatky, kde bude spanilá kolona projíždět. Zastavení a čekající řidiči se valnou většinou usmívají a mávají, ale někteří se mračí i hrozí.

I když, to snad ani nejde.

Částečně po skupinách, zde čekají na povel čtyřkolky.

Jelo se převážně přírodou.

 Sem tam nějaká zatáčka v obci nehrála roli.

Po celý okruh jízdě přihlíželo mnoho mávajících diváků. Některým z toho zdřevěněly nohy, jako třeba v Kurbrtově kutilství.

Nakonec se dojelo do Pomezí s parkováním na zelené louce.

Trochu i žluté.

Zde předváděl svoje umění v ovládání stroje Martin Krátký.

Gumování k takovým akcím patří.

Použil nejenom nadupaný stroj, ale také Emzetu, což byla chlouba německých přátel z NDR. Že vám něco nesedí? Správně, motorka nemá přední kolo.

Kdyby někdo nevěřil.

A pak se po báječným odpoledni zase všichni rozjeli domů, a že někteří přijeli ze slušné dálky.

Jak pravím, byla to velká pohoda, tak díky skupině Motorkáři z Pomezí.

Že chybí informace o stravování a pitném režimu? škoda místa ve fotoreportáži. Tentokrát zcela vyjimečně postačí jen tři slova.  Klobása, chleba a limonáda.

A CO TŘEBA VÝLET V JINÉM DUCHU ANEB SLAVKOV JAKO NA DLANI