Nijak to neprožívám, ale Svitavy patřily vždy na Moravu, stejně jako půlka bývalýho okresu. O tom svědčí i názvy, například Moravská Třebová. Až komančové změnili historii a šoupli nás do Východočeskýho kraje. Teď zase patříme
do Pardubickýho, nejblíže však máme po všech stránkách spíše do Brna. Ono se taky říká...Svitavy, prdel Moravy. Sice nic lichotivýho, ale historicky správnýho.
Od středověku se město postupně stávalo střediskem tkalců a textiláků. Dokonce se nám říkalo moravský Manchester. Po listopadu vše převálcoval levný textil z Asie. Textilky padly, ale postupně se začal vytvářet průmysl jinýho zaměření. Ve městě nás žije 17 500 a zvláštností je, že na tak malý město máme nebývalý množství autosalonů a řetězců. I když...možná nejsme až tak malí, když jsem se s fotoreportáží patlal celý rok. Nejsme sice zrovna turistická atrakce, ale určitě k nám někdy zavítejte. Nejlépe až budou v parku Jana Palacha kvést azalky a rododendrony, spokojenost zaručuju. :-).
Většina obrázků je klikatelná.
Město leží u pramenů řeky Svitavy. Zde je jeden z nich...no nic moc.
První zmínka o nás je z roku 1256, kdy bylo založeno u brodu Svitavy, v místě křižování kupeckých stezek, sídlo při kostele sv. Jiljí. Jen o malý kousek dál je i dnes hlavní kupecký kruháč, rozdělující dopravu na Olomouc, Hradec Králové, Brno, Havlíčkův Brod a Lanškroun anebo taky Polsko, Rakousko, Slovensko. Většina řidičů městem už projížděla.
Mezi prameny a městem se rozkládá rybník Rosnička. Výletní místo s pískovou pláží. Mnohem romantičtější než vybetonovaný koupaliště. Lokalita je na protilehlých březích ošetřena občerstvením, ale nejenom to,
nedaleko máme v lese celoroční spešl posilovnu s názvem...Hybaj park.
Les u Rosničky je vůbec zajímavý, tak třeba se v něm nachází Památník včelích matek. V těchto místech stál včelín, kam okolní včelaři umísťovali svoje chovný úly. V roce 1932 tu byl položen památný kámen, pak následoval běžný postup a v nový době bylo místo opět zkultivováno.
Lesem vedou naučný stezky a trasy jak pro cyklisty, tak i pro vozíčkáře. Na jednom z mnoha zastavení si můžete v lese vyjímečně i zahrát. Znalý na první pohled pozná, která písnička je na partu. A kdo noty nezná...hraje podle barev.
Největší zvláštností lesa je evropský rozvodí. Pokud má někdo nutkání se na tomto místě...může si vybrat moře.
Ke sportu a odpočinku nám slouží taky sportovní areál. Součástí je třeba bruslařská dráha kolem dokola, kopec pro sáňkaře, tenisové kurty a venkovní posezení u restaurací.
Kdo si chce zasportovat pouze pasivně, může navštívit sportovní halu, kde místní Tuři hrají nejvyšší basketbalovou ligu. Titul Evropský město sportu 2015 nám sluší.
Hned pod sportovním areálem je postupně budován Park patriotů. To si seženete šutr a za pár kaček Vám ho i s deskou umístí mezi nesmrtelný. I tento projekt odpovídá výhledovýmu plánu, obklíčit Svitavy zelení a parky.
Pod areálem vede Vodárenským lesem naučná stezka o místním živočišstvu,
převážně vodním. Část lesa je bažina.
Pojďme do města. Svého času se rozhořel boj mezi Svitavama, Litomyšlí a Telčí, kdo má u nás nejdelší podloubí a šlo doslova o decimetry. Svitavy obsadily první až třetí místo. Tak se na něj mrkněme nejdřív komplet. Foto z letadla laskavě zapůjčil Jiří Zdražil.
Nahoře začíná náměstí kostelem Navštívení Panny Marie
a to i v noci.
Přibližně uprostřed stojí stará radnice, a pak
nějaký ty domečky a
končí novou fontánou.
V podloubí pak pulzuje čilý ruch.
Z tohoto pohledu se zdá, že je z kopce. Sice trochu jo, ale tento pohled klame.
Ještě obrácený pohled odspoda.
Často se na náměstí něco děje,
občas někoho veřejně pověsíme, a tak
k nám jezdí i návštěvy.
Někdy nás obsadí i vojáci. Pak je třeba k jednání vyslat nejvhodnějšího parlamentáře. Více zde
Celýmu náměstí na dolním konci vévodí Ottendorferův dům, což byl významný mecenáš města, ale pod kůží máme všichni bývalý název Červená knihovna. I když tam už neni jediná knížka. Dole je stylová čajovna a muzeum esperanta.
Nahoře zase noblesní sál. Viz samostatná fotoreportáž zde.
Všechny knížky už jsou už ve Fabrice,
což je multikulturní zařízení. Závidí nám ho kde kdo, jen u nás k němu zrovna nejsme ti největší patrioti. Dříve tu stála opravdu textilní fabrika nebo spíš její torzo. Zůstala jen věž.
Hned naproti Červený knihovně máme muzeum. V popředí vzpomínková deska J.W.Goetha. Tím se dostáváme k samostatný disciplíně...svitavský vily. Patřily místním vykořisťovatelům, ale taky zaměstnavatelů. Tato vila patřila Johannu Budigovi.
V patře je patrně největší muzeum praček u nás
Tyto prášky může leckdo ještě pamatovat.
Kromě silnice z náměstí vedou i uličky, jedna z nich přímo k torzu městských hradeb a
v jedný z nich je...
Slavných rodáků moc nemáme, spíš u nás občas někdo jen přespal,
ale přecejenom...ve Svitavách se narodil Oskar Schindler, hned naproti rodnýho domu má desku. Jeho expozice je v muzeu.
a za ní, v parku Jana Palacha, se chlubíme azalkovým a rododendronovým královstvím.
Letos se Rododentronový den s programem bude po celý den konat 29.května. Barevný koukání zde
O další rozvoj města se postarala železnice. Laskavě zapůjčil Jiří Zdražil.
Listopadová změna pak přinesla další lukrativní odvětví.
Zpátky k vilám. Tato je Albrechtova, patrně nejméně oblíbená. Vrtají v ní zubaři.
Sigmundova vila, pak dětský zdravotní zařízení, a teď se tu podniká
a kašna před Etllolovou a Sponerovou vilou, těch máme taky hodně.
A třeba ještě Langrova vila. Dnes městský úřad.
Však se radní o hrob taky vzorně starají, asi to mají nařízeno nějakým usnesením.
Na začátku jsem uvedl kostel svatýho Jiljí. Je nejstarší a staletí uvnitř přímo dýchají.
Tento je naopak zbrusu nový a pravoslavný.
Kostel svatého Josefa je vlastně areál...však tam žili mniši. Jednoho dne v jistý době přijelo v noci auto a někam je odvezlo. Nikdo pořádně neví kam. Dnes je částečně součástí nově vybudovaný...Psychiatrie.
A taky jsme měli pivovar, tohle po něm zbylo, na jeho místě stojí řetězec,
ale naštěstí máme nový, malý a dobrý. O guláši a pivu zde
Tak to je tak v kostce moje rodný město...laskavě zapůjčeno od Jiřího Zdražila
z kterýho jsem se nehnul a ani to nemíním udělat.
DALŠÍ FOTOREPORTÁŽ JAK JSEM OBJEL KRKONOŠE
