S komunisty bylo zlatě, měli jsme se jak ve vatě.

Vlastní život si každý řídí podle svých představ a možností. Pokud někdo přesáhne rozměr vlastní osoby, přináší myšlenky a vize, ať už je to v úzkém kolektivu nebo celé společnosti, ovlivňuje životy ostatních. Často bohužel. Osud jedince je v mnoha případech krušný, stejně jako celé společnosti.

Bránil jsem socialistický ráj proti imperialistickým hrdlořezům. Z celého období dvou ztracených let života, mám asi deset veselých příhod. Tak funguje naše paměť. Umíme vzpomenout na jisté výhody předešlé doby, ale celkový balast nám uniká.

Bránit trvale ohroženou vlast, byla nejčestnější povinnost. Obranná doktrína Varšavské smlouvy však byla založena na preventivním útoku. Mír a šťastný život měl být do Evropy přivezen na pásech nekonečných tankových kolon. Jednotky Československé lidové armády byly prvosledové, tedy obětované prvnímu útoku a určeny k likvidaci.

Po zkušenosti z období po první světové válce, kdy kontribuce dusily Německo a daly vzniknout  fašistické straně, upřednostnily Spojené státy hospodářskou pomoc na obnovu zdevastované Evropy, především Německa, formou Marschallova plánu. Jeho politickou myšlenkou byl boj proti komunismu, přímý hospodářský nátlak  na SSSR a nepřímý na státy, kde měly silnou podporu strany v područí Moskvou. Získat český uran bylo prioritou. Nebylo nám souzeno připojit se k této pomoci. Prý bychom ztratili samostatnost a svobodu. Tragická směšnost tohoto argumentu vynikne při faktu, že zatím co se západní státy nesvobodně rozvíjely, my jsme svobodně stříhali potravinové lístky, pořádali politické monstrprocesy, věznili a stříleli politické odpůrce a na hranicích vlastní občany.

Ve srovnání s Německem bylo naše území a průmysl prakticky nedotčený. Náš západní soused ale povstal z popela a už za pár let nás předstihl ve všech ekonomických ukazatelích, včetně životní úrovně. Díky propagandě jsme to ani pořádně nevěděli. Jako názornou ukázku vzpomenu dobu, kdy po našich rozbitých cestách začali v letním období jezdit západní turisté v autech se zataženými okny. Ťukali jsme si na čelo, aniž bychom tušili, že existuje klimatizace, kterou žádné socialistické auto nikdy nemělo.

Nosnou myšlenkou komunismu je rovnost. Naši komunisté to potvrdili v roce 1953 měnovou reformou. Pokud měla ukončit přídělový systém, odstranit černý trh a nastartovat po vzoru velkého bratra plánované hospodářství, pak především měla vymýtit poslední zbytky kapitalistických mamonářů. Ve skutečnosti však poškodila nejvíce drobné střadatele a především soukromé zemědělce. Rovnost byla dokonána, nikdo neměl nic. K smutnému koloritu doby patřilo, že prezident republiky, Antonín Zápotocký, jeden den prohlásil, že k reformě neni jediný důvod, aby druhý den byla vyhlášena. Z takového pohledu jsou dnešní politici nositelé pravdy se svatozáří.

Když několik států vstoupí vojensky na území svrchovaného státu, jedná se o agresi. Pokud na území zůstávají, jedná se o okupaci. Oboje do puntíku potvrdil rok 1968. Nedá-li se vojensky bránit, podpoří obyvatelstvo svoje představitele pasivní rezistencí. U nás prd platný. Naopak, ve skutečnosti byli odpůrci perzekuováni, vyhozeni ze svých míst a na jejich místo nastoupili prospěcháři, kariéristé a tvrdá nomenklatura s červenou knížkou, která agresi legalizovala. Družba na věky byla stvrzena a život šel dál. Dodnes ale těžko chápu, že kariérismus jde tak daleko, aby s tím někdo mohl souhlasit.

Pokud by se zdálo, že komunisté jsou už jiní a poučení nebo nás dokonce spasí, uvedu citát prezidenta Edvarda Beneše...Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald mi nelže, ale nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky, kdo je komunista, je lhář - je to společný rys všech komunistů...a ten ze zkušenosti věděl proč a co říká.

Mám-li sáhnout do současnosti, tak připomenu, že zastupitel Libereckého kraje Josef Vondruška čelí soudnímu obvinění, že jako dozorce věznice v Minkovicích za normalizace bil a týral vězně od roku 1970 let do roku 1990. Patrně je již poučen a opět ví, co je pro nás nejlepší. A nebo...má být zapomenuto.

Nikde ve světě neni ověřeno, že se myšlenka komunismu osvědčila. Státy, které s ní laškovaly a experimentovaly, jsou už dávno v druhém táboře, včetně kolébky světa spravedlivých, kde došlo k největšímu množství zločinů nejenom proti lidskosti. Pravda, pokud neuvedu Korejskou lidově demokratickou republiku, která trvale balancuje na pokraji hladomoru, ale celý svět ohrožuje zbraněmi všeho možného ničení.

Psáno pro balancujícího Josefa Václavíka.