Putování Transsibiřskou magistrálou, zastavení poslední, Bajkal.

Je nejhlubším jezerem světa. Na délku měří 639 v nejširším místě 79 km. Jeho 550 přítokům by trvalo naplnění 369 let. Vytéká z něj pouze Angara, která má hned na začátku 7x větší průtok než Labe v ústí do moře. Je zásobárnou pro

jednu pětinu veškeré sladké povrchové vody na zeměkouli s objemem 23000 km3

FOTKY JSOU KLIKACÍ A MOJE

Bajkal má svoji železniční zastávku,

ale z Irkutska nás k němu dopravil srozumitelně označený autobus.

Vzápětí jsme se hned stylově ubytovali.

 až na ty plastové doplňky.

Naše první cesta vedla k vodě, ale Bajkal nám nenastavil nejpřívětivější tvář.

Fotka se zdá, jako z paluby lodi, ale jedná se o břeh,

to by si rybář tolik nedovoloval.

V přístavu vládnul turistický poklid,

ale i tak jsme se před obědem,

trošku propluli.

Na hladině nevládnul zrovna klid.

Z bezpečnostních důvodů nás kapitán na lodi dlouho nezdržoval, a tak zbyl čas prozkoumat malinko i pobřeží.

Tak jako v Třeboni je povinností dát si kapra, tak u Bajkalu Omula,

a pak zajít na pivko.

Vyzkoušet místní je stylovější, ale to dokola tragické čepování. Naštěstí se barman spiklenecky rozhlídnul a přelil alespoň do plastového půllitru. Jiné ani neměli.

Cestou z hospody  se nám při čtení inzerátu o prodeji toalety zdálo, že se něco chystá

a taky že jo. Domáci řekli, sednite, dejte vodku a uvidíte krvavý Bajkal.

Druhý den ráno bylo všechno jinak a

naše první ranní činost bylo hození kytičky Československým legionářům. Smočení v plavkách následovalo. Voda měla 15 stupínků.

K poznání patřila také ranní procházka po osadě.

Citlivé využívání plastových oken a dveří v Rusku obvzlášť  vymakali.

Ponořit se v ponorce až na dno do hloubky 1642 metrů není problém, samozřejmě pouze virtuálně v Bajkalském muzeu. Na dně jezera se nachází 7 kilometrů hluboká sedimentární vrstva, takže je vlastně hluboké až 9 kilometrů.

Žije tu na 2000 edemitů, to jest druhů, kteří se nevyskytují jinde.

                                                     Ale to už na nás v přístavu čekala loď,

aby nás přeplavila na protější břeh. Po celou dobu jsem měl plavbu pod kontrolou,

 zvláště když kapitán měl oči jen pro nějakou blondýnu na první palubě.

 Ale plavba netrvala dlouho, hned za první zatáčkou

jsme zase vystupovali a

možnost pokračovat  individuálně, nás neoslovila. Nebyl o ni ani extra zájem, jak se zdá.

Nás zajímala železnice, přesněji Krugobajkalka. Už se čekalo jen na nás, ostatní turisté se už rojili.

Dočkal se i Messi, pokud nebyl za výkon se Slávií vyhoštěn na Sibiř.

Tak nasedat a valíme.

I když valíme...po celou dobu byla rychlost přísně výletní, cca 20 km za hodinu, a tak i výhledy za jízdy byly parádní.

Krugobajkalka se kroutí podél pobřeží a když pominu ostatní inženýrské stavby,

má na trase 39 tunelů,

které na sebe často navazují natolik, že se vlak nevejde ani na zastávku. Přes tento tunel vede v korytu jeden z mnoha přítoků.

Ale i tak, bez zastávek by to nebylo úplně ono. Alespoň protáhnout nohy

 do okolních vesnic

případně si odskočit.

Některé zastávky byly dlouhé, a tak se turisté rozběhli po okolí. Svolávalo se třikrát lokomotivní houkačkou, a pak to už bylo na smolíka.

Větší koncetrace lidských obydlí signalizovala, že celodenní výlet konči.

Tak už jen Bajkalu zamávat,

 prokličkovat březovým hájem,

povečeřet v Irkutsku a

ráno hajdy na letiště, kde už na nás čekalo letadlo, které nám díky ruskému národnímu nápoji málem uletělo.

Předchozí fotoreportáž IRKUTSK, MĚSTO NA  ANGAŘE.