Na historicky strastiplném putování mě na začátku ani na konci nic drastického nečekalo. Co se událo během mojí cesty už je vlastně taky historie, ale mnohem živější, veselejší a zdokumentovaná.
VŠECHNY OBRÁZKY JSOU SAMOZŘEJMĚ KLIKACÍ
Na místě nechvalně známé bitvy, která byla spíše šarvátkou, stojí památník.
Dnes je památné místo dopravně dostupné tramvají, tuším číslo 2. Místní mě případně opraví,
ale tehdy byl orientačním bodem pouze letohrádek Hvězda.
Jen o kousek níž stojí malý Břevnov...jak jsem byl poučen. Ve skutečnosti Kostel Panny Marie Vítězné, což mi k historické události moc nesedí.
Interiér je nyní v rekonstrukci, a tak bohoslužby probíhají asi na famózní kolonádě.
Velký Břevnovský klášter stojí skoro na dohled. Je nejstarším mužským zařízením tohoto typu v Čechách.
Ani nevím, jestli tento pohled nebyl vyfocen proti klášterním předpisům.
Součástí areálu je restaurace, kde točí pivo z klášterního pivovaru svatého Vojtěcha. Vpravdě svatý člověk. Bylo výborný i standardní pražská pajska snesitelná, ale představoval jsem si upachtěné mnichy, jak se lopotí na sklizni surovin, aby s žíznivým pocestným vyměnili hlt piva za skývu chleba.
Cestou z kopce do centra byla radost pozorovat, jak většina obyvatel hlavního města nikam nespěchá, což je jejich přirozenost.
Taky proč, kancelář lze otevřít kdekoliv a
prachy se tu vydělávají jakkoliv.
Třeba držením reklamního poutače.
Ale Praha je také město vzdělanosti. Například po nocích tu lze studovat rozšiřování kloubního rozsahu.
Blížící se centrum se zjistí snadno. Nabídka pro tuzemce čím dál tím srozumitelnější.
K hradu mě posunula spolehlivá socka.
Přímo pod okny presidenta se každý mohl stát zvěčnělým monarchou s korunou a žezlem. Teda každý kdo za to zaplatil. Takto funguje moc a politika odpradávna.
Na starých Zámeckých schodech podnikatelské záměry kvetou. Hudbymilovní turisté házeli děvčici Éčka spíš za výkon při dopravě nástroje na místo produkce, než za umělecký projev. Kabelka zjevně neni futrál.
Ze schodů se hezky dívá.
Třeba na linku lidského hemžení po Karlově mostě.
Jsou z něho noblesní pohledy a dobře se počítají věže.
Když si přivstanete, davy turistů ještě spí a nemotají se před objektivem
No spí, jak kdo. Buď jsem měl štěstí a nebo je běžné jezdit přes půl světa jezdit do Prahy stvrdit manželství a následně se zvěčňovat před panoramaty.
...i když mi tam trošku chyběla přirozenost.
Kdyby mi dodělávali nevěstu narychlo venku před hospodou,
taky bych znervózněl, ale určitě bych nazul jiný boty...jestli dnes neni hnědá in.
Ať tak nebo tak, vzpomínky na první svatební noc jsou nesmazatelné, tak proč by dítě nemělo vědět místo početí.
Když jsem u panoramat...brzo ráno fotce může přidat třeba mlha.
a nebo pták v letu,
případně na hlavě stojící.
Tak ještě jeden notoricky známý pohled, který je o malinko míň profláknutý tím, že se chrám Svatého Víta mírně kácí a na fotku se nevešel Karlův most.
Miluji uličky Nového města,
plné romantických míst a
zákoutí.
Zvláště pak některých.
Courání je bezva,
a když má turista kliku, najde i místo k posezení.
S trochou snahy lze navštívit kočičí restaurace...to jest volně se po restauraci pohybujících predátorů.
S větší potíží lze ve středu města najít stravování v normální cenové relaci, a tak si našinec musí vybrat. Buď menu za pětibábu nebo levnější variantu, která dovoluje průběžný pitný režim.
Stejně jako u koček, vyplatí se i pro turisty zvednout hlavu.
no prostě Praha je plná monumentálních pohledů.
Jak praví nadpis, putování končí na Staromáku.
Tato fotka je zavádějící,
v současné době je radnice zahalena.
Na tomto místě, v současné době zakrytém opravami, jsem se ocitnul s mnohem lepšími vyhlídkami než 27 pánů, rytířů a měšťanů, kteří zde byli 21.června 1621 exemplárně popraveni. I na středověk to bylo kruté a krvavé divadlo.
Tak ještě dvě historická zastavení. Kostele sv. Cyrila a Metoděje. Zde svedli poslední boj parašutisté, kteří provedli atentát na Heydricha.
stopy času jsou tu zanechány pro příští generace. I zbytky lidskosti šly stranou, K.H.Frank se svoji svitou si nad ostatky hrdinů připíjeli koňakem.
A ještě Vinohrady. Armádního generála Aloise Eliáše se komančové snažili vymazat z historie. Zatím co se Kléma učil v Moskvě jak demokracii zakroutit krkem, Alois Eliáš byl v roce 1942 popraven za odbojovou činnost...jako jediný předseda vlády, kterého kdy nacisti popravili. Uznání se dočkal až in memoriam v roce 2002 udělením Řádu bílého lva. V roce 2006 byl s vojenskými poctami pohřben spolu s manželkou na Vítkově.
Občas se nechám unést historií, ale zpět do současnosti. Čas kvapil, a tak už jen krátká zastávka na Václaváku. Potřeboval jsem jen vědět která banka je nejlepší a kde jinde se to dozvědět, než pod záštitou svatého Václava.
A teď už fakt fofr na Wilsoňák a nasednout do vlaku.
V Praze se točí převážně Plzeň, která nepatří k moji oblíbené značce, a tak objevit hospodu, kde sdílí můj názor, do úspěšného výletu dobře zapadlo.
předešlá fotoreportáž OSTRAVA JAKO NA DLANI
