Příběh nejdříve nešťastného a potom šťastného kocoura Karla.

Nad městem máme zahradu, kde se z čista jasna objevil kocour. Byl vykastrovaný a přítulný, a tak se zdálo, že se jenom zaběhl. Jenže ani další dny se obraz nezměnil a bližší pohled navíc prozradil, že má

dovnitř vpáčený špičáky. To už nebyl zatoulaný kocour, ale spíš vyhoštěný nebo vyhozený nešťastník a možná na cestu i nakopnutý, hledající nové bydlení i pomoc. Trefil se dobře. Dostal jméno Karel a první zahradniční cestu absolvoval do kočičí nemocnice.

Vytrhnutím špičáků a ošetřením čelisti se zdálo, že problém byl vyřešen. No nebyl, postupně mu žraní dělalo potíže, byl nervní a hubnul. Jenže podívejte se nerudnému kocourovi do tlamy. K tomu se přidala kočičí krvavá rýma a otevřená rána na krku.

Další narkóza prozradila silný zánět od zadních zubů a všeho kolem, který by nevratně mířil k celkové sepsi. Při operaci šly s celkovým ošetřením ven zbylé zuby a čekalo se, co bude dál. Užívání antibiotik postupně přineslo výsledky. Trvalo to všechno sice půl roku, ale naštěstí ne přes zimu. A dnes? Je to uzdravený junák, na zimu obalený tukem a bohatou srstí. Že nemá zuby? Žádný problém. Myši prokazatelně loví, co přinese personál spořádá a postupně přibral tři kila.

Že jsme to nevzali domů? Po operacích se tak na pár nocí stalo, ale bylo zřejmý, že zavřený být nemůže a ve volné městské aglomeraci by na nezkušený zahradní trdlo číhalo všude nebezpečí. A to pomíjím Makče Pikče, vládce lidského obydlí. Má sice jen tři nohy a nemocný ledviny, ale už roky to pod dietou bez potíží dává a k tomu po celý den furt něco vykládá.

A Karel? Volnost s absolutní svobodou je svět pro něj a spokojeně si po celý rok žije v prostoru a bydlí ve své boudičce. Vlastně dvou. Se zimou nemá problémy, zvládnul i mínus dvacet. Chodíme ho tak každý den krmit a on nás pravidelné vítá.

A pak zase přijdou teplé noci a těšíme se, až spolu občas na zahradě přespíme.

Tak tohle je Karel s uhrančivým pohledem. Kdyby měly fotky kopírovat text, musel bych začít  snímkem jeho tlamy s rozvinutým zánětem. Strašidelný pohled, a tak ho vynechám.

Nemáme auto, a tak na cestu do nemocnice nebo na kontroly posloužila specielní sanitka.

Tam a zpět 6 km. Pravda, s autem občas někdo vypomohl, a tak ne pokaždé jsme se cestou zpět stavili na pivu.

Tady je ještě trochu nemocnej, kdy tahal krvavý vopratě, ale

za pár týdnů už z něj byl ocásek, pravidelně kontrolující, jestli správně pěstuju.

V létě jsme občas dali cigáro na verandě a

 bylo dost zle, pokud jsem odešel pracovat,

Pokud šlo o siestu po obědě....nějak jsem se vždycky vešel.

Jeho oblíbenou činností bylo vyhlížení pomocného personálu. Vzadu na verandě letní byt.

a za chatkou byt zimní.

Roční období nemá na vyhlížení vliv a

vždy chodí kousek naproti.

Pokud to aspoň trochu jde.

I přes svůj handicap doma vládne Makče Pikče. Je verbálně ostrej, že i psi couvají, i když je to senior už se vším všudy.

A ještě tam máme Rezatka, ale ta je v pořádku, patrně někde zabezpečená,  jen občas zajde na moučník.

A pro komletní výčet, doma máme ještě švidravou a couravou Jandlovou.

A tak to je příběh Karla. Byl nemocnej, vyhublej, smutnej...ale dnes už je to živej, i když rozvážnej, pohodovej macek. Jestli byl přítulnej dřív, tak teď je dvakrát tolik. A víte co? Myslím si, že si nás vybral záměrně, protože věděl, že ho z problémů společnými silami vytáhneme. Tímto děkujeme panu doktorovi Rambouskovi a pani doktorce Štěpánkové.

DALŠÍ KOČIČÍ PŘÍBĚH  PÁTRÁNÍ PO ZTRACENÉ KOČCE ELIZABET JANDLOVÉ