Pozdravit staršího není ostuda a pustit v metru sednout, už vůbec ne.

Ale někdy je to pro partu dospívajících spíš hrdinství. Elementární základy slušného chování máme snad každý přirozeně zakódované, někomu se ale schovaly někde úplně vzadu. To je pak těžké, zamachrovat za slušňáka. V jistém

městě, kde se točil film Všichni dobří rodáci, vychází už absolventi mateřské školky se zvykem, že pozdravit na potkání kohokoliv je normální. A věřte, je to příjemné, když vás najednou všichni zdraví a vy odpovídáte. I zatažený den to prosluní. Ale patrně ne všude byli s tímto výcvikem tak důslední, protože se tento dobrý mrav začíná vytrácet.

A kdyby jen tento. Nikdy jsem neměl auto, pokud nepočítám velorex. Když pominu motorkové počasí, jezdím na výlety do měst vlakem, kde se pohybuji zásadně sockou, jak se prý někde MHD říká. Po štatlu pak šalinou, šmirglem, basem a trajfem. Výsledky pozorování pak nejsou vždy povzbuzující.

Při cestách uplatňuji od mládí rodiči vštepované chování. Třeba takovou maličkost, jako nechat staršího, či ženu sednout, což ve vlacích ještě do jisté míry obecně platí, zvláště pokud jsou místenkové, ale na dobré zvyky a slušnost začíná mít neblahý vliv městská hromadná doprava. Unavení žáci a studenti, zaboření do mobilu, se stávají konstantou a nedozrálou třešničkou je pak metro.

Je smutné vidět seniora, jak vlaje u tyče nad studentem, který zrovna se sklopeným zrakem loví něco zásadního v mobilu. Že se budou za padesát let klátit také, je pro něj příliš vzdálený fakt. Ale abych se nemýlil, možná studuje Ladislava Špačka a ke kapitole o chování v hromadných prostředcích ještě nedošel.

Pravda, může se stát, že paní na uvolněné místo položí igelitku s nákupem. Jiní opravdu vystupují na příští stanici, ale i tak je v pořádku za uvolněné místo ze slušnosti poděkovat.

Ještě ustojím cestu z Černého Mostu na Zličín, případně z Líšně na Ečerovu, a již několikrát jsem upozornil na možnost nechat sednout staršího, ale čo sa dá robiť, za pár let už budu rád, když si místo vyžebrám sám pro sebe.

Nepopisuji pravidlo, světlých okamžiků je stále dost. A nemyslím, že moralizuju, ostatně každý má svoje zkušenosti? A pak, v mnohém jsem taky zralý na Špačka, například ve smekání klobouku. Někdy dokonce zapomínám, jestli ho na hlavě nebo věšáku vůbec mám, a tak místy na krátko odcházím bez něj.

Když stoupáš nahoru, pozdrav ty co míjíš, až půjdeš dolu, budeš rád, když ti pozdrav opětují. Možná toto přirovnání na výše uvedené není tak úplně napasované, ale i tak, platí obecně úplně na všechno. Arogance je bumerang, který možná cestu zpět hledá dlouho, ale najde.

a víte co? Klidně seďte, zvu vás na PROHLÍDKU SKANZENŮ A VESNICKÝCH REZERVACÍ