Po Transsibiřské magistrále z Moskvy až k Bajkalu za pár minut, lze jen ve fotoreportáži.

Uletěli jsme 10000 kilometrů, to je 10x z Prahy do Paříže. Cesta vlakem byla poloviční, jako 10x z Aše na slovenské hranice. V lůžkovém voze jsme přespali několik nocí a projeli či navštívili šest milionových měst. Kromě mnoha

 řek našeho chápání vlak přemostil čtyři ruské veletoky. Známé rčení, zima jako na Sibiři, jsme rádi inovovali na teplo jako na Sibiři.

VŠECHNY FOTKY JSOU MOJE A KLIKACÍ

První část cesty byla letecká. Z Prahy do Moskvy, za necelé tři hodky. Následoval čas na prohlídku města za světla i

za tmy. Viz samostatná fotoreportáž z Moskvy zde.

Nultý kilometr Transsibiřské magistrály se tyčí na Jaroslavském nádraží,

ale náš nástupní plán velel nastoupit na Kazaňském.

První dojem báječný, nebydleli jsme si v dvoupatráku vůbec špatně, navíc

s dostatečným prostorem na procházky,

k ulehnutí a

s tělocvičnou na protažení.

Dopoledne nás z latergie vysvobodila Volha. Kdo doposud nechápal velikost Ruska a význam slova balšóje, v půlce mostu se mu rozsvítilo. Protřelý turista nás ale uzemnil slovy, nebuďte tak vyvalení, to jste ještě nebyli na Amazonce.

Když už jsem u mostů, v Rusku se stále ještě hlídají, ostatně jako všechno ostatní.

Nádraží Kazaň.

Opět jsme si počkali na večerní spoj, abychom malinko proběhli město.

 Utrmáceni jsme zašli na jedno do tatarské lidovky. Samostatná fotoreportáž z  Kazaně

Jekatěrinburg dalších cca 1000 km

Zde jsme pobyli den a noc, takže prohlídka byla malinko komplexnější.

S městem je spjat osud poslední carské rodiny, kterou tu v roce 1918 vyvraždili bolševici. Na tomto místě, kde teď stojí Chrám všech svatých na krvi, předvedli bolševici v plné nahotě, jak se spěje k světlým zítřkům.

Těla pak byla pohozena do bývalého lomu Ganina jama, kde byl postupně vybudován celý areál k jejich památce a uctívání.

Snad každé nádraží má vystavenou mašinku. Tahle je o to zajímavější v podobě našeho šestikoláku svého času v sovětském týmu.

Ale čmelák je stále v aktivní službě. Kdo umí azbuku, tak i zde je zřejmé od čeho má lokomotiva název.

Mašinky v Rusku postávají různě. Třeba v Jekatětinburgu v bytové zástavbě.

K tomu patří železniční muzeum s tématicky povedenými plastikami a neuvěřitelně ukecanou průvodkyní. Samostatná fotoreportáž z Jekatěrinburgu

Přejezd do Krasnojarsku trval den a dvě noci a 2500 km, tak byl čas koukat z okna. Sem tam nějaká ta břízka,

doplněná tajemně strašidelnou bažinou,

ale občas se mihlo i obydlí.

Základem všeho je na Sibiři dřevo na topení, tady budou muset do zimy trošku přitlačit. I když rčení zima jako na Sibiři tak úplně neplatí, my zažili příjemných 28 stupínků, samozřejmě nad nulou.

V blízkosti měst byly i zahrádkářské kolonie.

Mezi tím jsme různě zastavovali, a třeba v Omsku a obdivovali nádražáckou kreativitu a

byla zde i technická zastávka. To není jak u nás, že se tento úkon vykoná v konečné stanici v ústraní. Vlak plný cestujících, vzdálenosti které nechápeme, to se pak něco vyprodukuje.

Novosibisk osobní nádraží. Nákladní patří k největšímu v Rusku. Vpravo dole je ve skleníku vystavena vůbec první lokomotiva, co tu jezdila a kousek dál největší ruské železniční muzeum.

Krasnojarsk, předposlední průběžná zastávka.

K městu patří neodmyslitelně řeka Jenisej. Pro turisty má svoji vyhlídku

Město bylo založeno roku 1628 někde tady. To u nás už jsme měli pár let po Bílé Hoře. Dnes je střed zcela přebudován. Samostatná fotoreportáž Krasnojarsk zde.

Tak nasedat, jede se dál. Na cestě do Irkutsku jsme si ale trošku pohoršili v komfortu. Mašina a vozy na pohled beze změny,

ale uvnitř už to nebylo úplně top.

Ale co bychom si stěžovali, někteří na tom byli ještě hůř.

Nakonec pozoruhodný ohřívač vody na čaj nebo kafe jsme měli a rum taky, tak co.

I na občasný pohled z okna zbyl čas.

Třeba sem tam na nějakou břízku

Irkutsk, konečná.

Život města na řece Angaře, jediného odtoku Bajkalu, neíi už tolik upnutý, jako ve městech předešlých. Třeba obchodně kulturní centrum působilo sympaticky, i když současně trošku i kýčovitě, ale hlavně když se dalo koupit točený.

stavbou, která nás nejvíce zaujala byl chrám, i když z našeho pohledu taky trošku jakoby kýč. Samostatná fotoreportáž z Irkutska

Stanice Bajkal

velkou atrakcí je tu Krugobajkalka. Trošku statistiky pro představu neuškodí. Délka 90 km, 57 tunelů, 248 mostů a viaduktů, 298 opěrných stěn.

Kroutí se podél pobřeží

a některé zastávky jsou natolik krátké, že musí lokomotiva zastavit v tunelu, aby cestující mohli vystoupit.

Vlak měl pravidelné zastávky na zvláště atraktivních místech

Turista tu má k domorodcům blízko. Může zajít na samotu

 do soukromí

vesnice

a k radosti domorodých prodejců ji zaplavit.

A při návratu třeba zase potkat mašinku.

Hlavním dopravním prostředkem je tu ale loď.

Někteří disciplinovaní turisté, kterých bylo úplně nejvíc, se na Krugobajkalku přijeli jen vyfotit, pokud možno v nějaké zajímavé pozici a někteří dokonce z vlaku ani nevyšli.

vlastně jich bylo kromě nás šestnácti z Česka úplně celý vlak, čemuž odpovídaly i vlakové informace.

 Konečná stanice Sluďjanka. Nádražní budova je mramoru. Někteří, vlastně skoro všichni se sem přijeli především vyfotit. Samostatná fotoreportáž z Bajkalu

Jak jsme to cestovatelské martýrium mohli přežít? Tak především to chtělo pestrou stravu

a pro jistotu trošku medvědího podkožního tuku v tekutém stavu. I když nám nebylo jasně, kde se uprostřed Sibiře dal koupit moravske medved, bez diakritiky.

přečtěte si o VÝROČÍ JIŘÍHO Z PODĚBRAD