Moje předposlední návštěva Ostravy byla letitá a moc toho nepamatuji, ale dost na to, abych se po mnoha letech občas necítil skoro jako v Jiříkově vidění. Předsudky neplatí, Ostrava už není černá, ale čistá, zelená a plná změn.
VŠECHNY OBRÁZKY JSOU KLIKACÍ
Začnu největší. Vítkovické železárny, dnes vyhledávaná atrakce. Mám v paměti dvě plátna socialistického realismu, kde jsou železárny zahaleny do kouře a smogu a v kterém se radostně pachtí s rozvinutým praporem dělný lid do roboty.
Vidíte tu novou konstrukci nahoře? Tak přímo tam valíme výtahem.
Pod ochozem peklo a
na ochoze špičkový rozhled. Pohled přímo dolu, vagóny na přepravu surového železa jsou opravdický,
i když z výšky se vše může zdát jako hračka.
Tak ještě přehledný pohled do dáli.
Vysoká pec neni jediná rozhledna kam se nemusí šlapat. Stačí popojet do středu města na Novou radnici. Vidíte nahoře ochoz? Tam valíme k dalším pohledu.
Řeka Ostravice rozděluje město na část slezskou a moravskou. Vlevo je moravská s nekonečně zastromovaným sadem učitele národů.
V pozadí stadion Baníku. Prostý lid si musí koupit vstupenky na otevřené tribuny, ti lépe situovaní to mají zadarmo z balkonu vyhlídkového činžáku a vzadu stojí dvě VIP tribuny prominentů.
Po instruktáži teď každý snadno pozná, na kterou část Ostravy mířil objektiv.
Ale pohledům shora neni stále konec. V muzeu miniatur stojí věrná kopie Eiffelovky.
Foťák zvěční ledacos, když to na strojvůdce přijde, tak přes to nejede vlak.
Kdo je na divý na divy světa, pak nemine Apolonův chrám s pyramidou.
V muzeu amerických strojů je zvěčněn svět hazardu a pokleslé zábavy.
Že se do expozice vklínily i tuzemské krasavice neni na škodu nebo spíš Tatru.
A zase hned vedle v muzeu motorek úžasná Jawa 500 OHV Rumpál.
Pod okny odpočíval motorkář, což se pozná podle toho, že má pod tílkem přilbu. Informace domorodce, že se jedná o sociálně neduživého spoluobčana se mi zdála jako velice špatně podložená spekulace.
Za mostem s panoramatem soutoku Ostravice s Lučinou a rybářem
stojí hrad.
V jeho podzemí je třeba dávat pozor na postrach oblohy.
Chodit pěšky mě nebaví. Pokud to šlo jasně vyhrála MHD. Zrovna tu probíhala rekonstrukce. Byla nasazena všechna dostupná technika a lidské pracovní zdroje, aby harmonogram oprav byl dodržen.
Šalinou, teda tramvajkou to je do středu kousek, ale i tak přišla kratší zastávka k chuti. Tomu říkám komplexní nabídka kávy. To před kávou je rum.
Zrovna tak retro interiéry nabádaly k posezení a
některé z nich i nechtěně i s mírně politickou agitací.
Co však retro neni ani náhodou, pak noblesní katedrála Božského Spasitele.
Rozhodně nestačí jen nahlédnout, je třeba vejit dovnitř a v úžasem postát pod kasetovou klenbou a ještě k tomu původní. Pro kostely určitě neobvyklé.
Jestli návštěvník zůstal stát v úžasu, pak o kousek dál nad lidskou ignorací. Přístavbu k sokolovně asi projektoval architekt vystudovaný v Plzni.
Dr. Miroslav Tyrš se v hrobě trvale vrtí.
Dost bylo rozhleden, navíc na Starou radnici se nahoru musí po svejch.
než někde lozit, je mnohem příjemnější letní osvěžení.
Třeba na náměstí prvního presidenta usednout do lehátka s výhledem na svatební šaty
a jen tak se rozhlížet.
Ale že to mají domorodci vymyšlený. No nic. Nejenom děti potěší muzeum hraček a
v době internetových her je mi takové divadlo obzvláště sympatické.
Vynechat slavnou Stodolní nelze,
i když...zase tolik by se nestalo. Tam nejsou hospody, kavárny, herny, restaurace...jen kebaby, puby, gamblerhally, a točí tam jakýsi gvínesy...Stát se světovým je jednoduchý
Výhodou neorganizované a chaotické turistiky je, že zabloudíte do míst, která zrovna nejsou na předních stranách průvodců.
Ale můžu být i chytrej. Evangelický kostel ve stylu holandské renesance, ovlivněné secesí. Loď je ukryta polygonálním presbyteriem, kvadratická věž s hodinami je asymetricky umístěna do vstupního průčelí.
za ním budova, která dokládá toleranci Ostraváků.
Na jedné straně vchodových dveří je tato cedule
a na druhé...
Opravená kaplička svaté Bětky. Novogotická stavbička v Husově sadu.
Sadů a parků je v Ostravě hodně a mají svoje specifiká, jak říkají Slováci. Tak třeba v tomto má každý holub svoje sezení,
tento je ukončen nebo začíná těžní věží bývalého dolu tuším Michal
a tento je určen výhradně pro dvojčata.
Byli jsme nahoře a na zemi, bylo by stylové podívat se i pod zem. Fotka z archivu Dolních Vítkovic.
A honem vyfárat. Na počest podařeného výletu jsem ve městě zanechal dvě tradiční stopy.
I když pro někoho se mohou zdát až příliš přízemní a nízké.
další fotoreportáž PROCHÁZKA HRADCEM KRÁLOVÉ
