Pilně studuji příznaky jednotlivých nemocí, a tak vím, že v mém těle si podávají ruce. Když se nahromadí, tak se s novými poznatky obrátím na svého obvodního lékaře, který mě vítá nějak ve smyslu
tak co tam máš dneska. Samozřejmě ne takto natvrdo, pač by porušil lékařskou etiku, ale možná by ocenil, kdybych neměl jeho ordinaci na pantofle.
Na bolestivé stavy samostudium nestačí, a je třeba jednat okamžitě. Že je v břišní krajině něco v nepořádku mně avizovalo stupňující se pobolívání s následným intenzivním bolením, které mě v noci dohnalo až na pohotovost. Naštěstí nemocnici mám také na pantofle, a tak odpadlo zdržování věčným zouváním a obouváním.
Pak už šlo všechno ráz na ráz. Nejdříve mi sestřička změřila TK a natočila EKG, potom podle pokynů pana doktora opíchala a odebrala tři zkumavky krve. Nakonec mě osahal sám pan doktor a poslal na ultrazvuk. Jen mě tím utvrdil, že můj stav je vážný, protože na UZ se normálně čeká řádově v měsících.
Ještě nikdy mě tak dlouho a v tolika polohách namazanou myší po těle nejezdili. Patrně pani doktorka nechtěla věřit vlastním očím. Když jsem vyžadoval papír, řekla pouze, že výsledek pošle, čímž jsem se ve znalostech nemoci dostal do defenzivy.
Běh událostí naznačoval případné předoperační vyšetření. No co, nakonec proč ne, jen požádám, jestli by mi při té příležitosti neopravili tříselnou kýlu, když už budu fiknutej. Ušetřím tak jednu operaci. A slepák může taky ven, beztak mě občas trápí.
Ultrazvuková zpráva pana doktora zjevně zaujala. Pak se opřel, zvedl brejle a pravil, že až na kousek vystrčené kýly, na mě nic závadného neshledal. Některé parametry prý byly přímo špičkové. Zároveň spolehl na moji chápavost a kulantně mi sofistikovaně sdělil, že zaražené prdy se stejně operovat nedají.
Ještěže mi vzali krev předem, teď by se ji ve mě nedořezal. Vždyť jsem si připadal trošku jako hypochondr. Pan doktor ale moje rozpaky rozpoznal a uklidnil mě sdělením, že žádná bolest v krajině břišní se nesmí podceňovat.
Na závěr se mi dostalo doporučení, vynechat do operace kýly větší fyzickou zátěž. No co, stejně jsem přísahal, že odchodem do důchodu už nikdy pracovat nebudu.
Shrnuto a podtrženo. S jedním prdem jsem zaměstnal jednoho vrátného, dva doktory, dvě sestry a neznámý počet zaměstnanců laboratoře, a to v noci, po dobu dvou hodin. Ale stěžovat si rozhodně nemohu, byli ke mně hodní, milí, vstřícní, chápaví a vůbec.
No nevím, asi zde požádám jednoho špičkového neurologa a zároveň blogéra, aby se mi po čase opět podíval do hlavy, jestli v ní nepřibyly další léze.
Tématicky podobný blog JAK JSEM VYLÉČIL VLKA
