Republikou mává diplomatická krize, ale když se daří, umí si člověk udělat "hezký" den a nemusí hned zrovna něco vyletět do povětří. Co všechno se může v krátkém časovém úseku stát, je až k nevíře, jen posuďte sami. Přitom den
začal moc hezky, jen doleštit motorku, protože chopper musí jet na STK naleštěný a vyrazit pro štempl...kdybych na poslední chvíli nezjistil skrytou závadu. Při pomyšlení, co všechno by se časem mohlo stát, mi hrůzou ztuhly i krevní destičky, protože jsem náhle přestal krvácet z předešlého říznutí při krájení chleba. Jediné řešení bylo odvézt motorku cca 30 km k mechanikovi.
Když už se o ní vědělo, nebyla v tu chvíli úplně fatální, ale i tak jsem zvolil rychlost, kterou by od motorky nečekal žádný účastník silničního provozu, včetně cyklistů.
Po předání stroje už měla následovat jen normální cesta domů, když v tom se za mnou ozvalo: "Pane, neztratil jste rukavici?" Hmm k čemu bych asi potřeboval tři, ale zběžný pohled do přilby, kde se rukavice nosí prozradil, že jedna mi je tak trochu na...no víte co.
Před nástupem do autobusu mě dohnalo zjištění ztráty respirátoru. Byly dvě možnosti, buď zbytek cesty, včetně přestupu, absolvovat s přilbou na hlavě se sklopeným štítem nebo si nechat spoj ujet a koupit si nový. Zvítězila nakonec tato varianta. Respirátor totiž měli v zahradnictví v akci mezi sadbou salátů a při vědomí, co všechno se ještě může stát, jsem si koupil hned dva a semena ředkviček k tomu, aby to nevypadalo tak blbě. Co na tom, že v akci byl ve skutečnosti ten salát. Přece se s pokladní nebudu hádat.
A protože času na autobus bylo dost, koupil jsem si na základě předešlých událostí pivo, placatku rumu a krabičku cigaret s tím, že se k všeobecnému opovržení takto uklidním na lavičce před obchodem. Tuto variantu podporovalo zrušení stanného práva.
Nevím jak se to mohlo stát, ale před mejdanem mě překvapilo zjištění, že mi někde cigarety vypadly a někdo už hulí za moje. Abych nebyl podruhé v obchodě pro smích, použil jsem maskování v podobě kukly a přilby, což by bdělá pokladní mohla vyhodnotit, jako přepadení, protože mi koukaly jen oči. Nemohla by tušit, že na jedno vidím mizerně.
Poslední překážkou na cestě domů byl přestup na vlak. Tento krátký okamžik zůstal kupodivu bez pohromy, i když natolik zamyšlený, co všechno mě tak daleko od domova ještě může potkat, postával jsem před dveřmi nádražní budovy. Až po čase mi kolemjdoucí názorně ukázal, že se neotevřou automaticky, jak je na nádražích zvykem, ale je třeba vzít za kliku. Možná zvítězila i podvědomá obava, že když to udělám, zůstane mi v ruce.
Fronta na lístky se ale ne a ne posouvat a odjezd vlaku se blížil. To jedna paní mé krevní skupiny, zrovna s pokladní řešila, jak dohnat batoh, který zapomněla ve vlaku. Do jisté míry mě cizí osobní tragédie uklidnila a zbytek cesty už proběhl v klidu.
Když přidám, že jsem nevědomky jel bez papírů, na jedno dopoledne to bohatě stačilo. Ostatně tento příběh mnozí znáte. Když to nevíte, nic se neděje, když víte, čekáte policajty za každým rohem.
Pak už jen v dešti dojít domů, samozřejmě s přilbou na hlavě, protože mě prší přímo na hlavu. Co všechno jsem si holka dneska vytrpěl, ale neboj, až tě opraví, zase vyrazíme.
předešlá fotoreportáž KDYŽ JEN PO OKRESE TAK JEN PO OKRESE
