O tom, jak jsem s velorexem nahradil záchranku.

Příběh je to letitý. Ještě z dob, kdy vozidlem záchranky byla dvanáctsettrojka, která se současnými měla srovnatelnou snad jen barvu majáku, a kdo neměl doma pevnou linku, stejně pomoc nepřivolal, natož ztracen v prostoru.

Za městem máme rybník Rosničku a u něj hulící parkoviště. Toho dne jsem s cigárem v bezpečné vzdálenosti od karoserie velorexu (samostatná fotoreportáž zde) chytal zrakem na hladině uklidňující vlnky, když tu se najednou rychle přibližoval charakteristický zvuk kočárku zvaného hrkáč a z lesíka vyšla zoufalá paní. Jednou rukou vlekla kočár a druhou v náručí svírala zakrvácené a už zjevně pláčem vysílené dítě.

V té době se začala odvíjet moje éra vzdělávajícího se hypochondra a rozdíl mezi tepenným a žilním krvácením už byl v mých rozlišovacích schopnostech. Převoz na odbornou zdravotní péči byl však nezbytný.

Okamžitě jsem zželel kouřku, s pozoruhodnou vynalézavostí oba nasoukal do vozidla a vyrazil rychle za lékařskou pomocí. No rychle. Prvním úskalím bylo prudké stoupání. Vyřval jsem ho na jedničku. S vjezdem na hlavní silnici už problém nebyl. Po zapnutí světel, tehdy to ještě nebylo povinné, a za krátce přerušovaného trvalého troubení, byla trajektorie záchranné mise nepřehlédnutelná. Aby také ne, velorex s takovou projevem byl přinejmenším podezřelý a vyhodnotit u vozidla pro invalidy co se právě děje v kabině, vyžadovalo spíš fantazii než rozumný úsudek. Ve hře mohla být i náhlá duševní příhoda.

Na hlavní jsem vmžiku naházel všechny zbývající rychlosti, velorex poskočil, kdyby zafoukalo i vzlétnul a s patřičným osvětleným rámusem profrčel městem. Samozřejmě za patřičné pozornosti spoluobčanů. Nikdo netušil co se děje. Jen ti, kteří poznali řidiče, nemohli z nevědomosti uvěřit, pač jsem byl doposud veden jako solidní persona.

Naštěstí se po celou dobu záchranné mise dařilo paní držet šátkem krvácení pod kontrolou. S efektním smykem zadního kola jsem malinko na štorc zastavil na místě vyhrazeném pouze pro rychlé sanitky. Ještěže tam byli dva vrátní. První se při pohledu ze služebního okýnka ihned zhroutil a druhý vyběhl evidentně verbálně a fyzicky nepřipravený. Stačil však pohled do kabiny, a pak už se odvíjelo vše, jakoby přijela regulérní záchranka, případně přistál vrtulník. Hrkáč jsem před špitál dovezl napodruhé už jako běžný účastník provozu.

Znáte to, někdy hodně krve ještě neavizuje fatální zranění, což byl naštěstí tento případ. Ale i tak, představte si, že paní měla dítě jen na hlídání....uf to musely bejt nervy.

Je důležité stát ve správný čas na správném místě s libovolným vozidlem. I nejmodernější záchranky na celém světě, byly v tuto chvíli k ničemu. Na parkovišti jsem hulil sám a do civilizace by paní stoupala ještě 100 metrů. Ne vždy platí, že kouření škodí zdraví.

Že o hrůzostrašné příhodě píši z vesela a ještě o Vánocích? Protože k nim patří pohádky, které mají vždy šťastný konec, a tak ze zraněného batolete vyrostl chrabrý princ, vybojoval si  na zábavách krásnou princeznu a žijí spravedlivě mezi námi.

Nemocnice v době příběhu Mezi těmi sloupy jsem přistál. Běžné parkoviště bylo na místě stojícího spartaku. Při pohledu na tuto fotku jsem si na příběh vzpomněl.

Současná podoba nemocnice.

Ono záchranné vozidlo s rodiči, švagrovou a neteří. Bylo to ostré vozidlo, všimněte si blesku na dveřích a maják na střeše by mu slušel, jen by se tam musel přišít.

Fotky jsou z mého rodinného archivu.

MRKNĚTE NA FOTOREPORTÁŽ  KDE A CO JSEM VLONI VŠUDE FOTIL