Nemohu být hrdý na to, že jsem Čech.

Stále častěji slýchávám podobná sebemrskačství. Naše historie má však dostatek důkazů, že si zbytečně kazíme fazónu. Komančové nám sice dobrou reklamu neudělali, ale hodnotit se jen v období padesáti let nebo pohledem na současnou všehoschopnou "elitu", je dlouhodobě krátkozraké. Možná to vědět nechceme, ale na starém kontinentu jsme obstáli. Že ne? Tak dobře, otevřme okno historii.

O prvním historicky doloženém knížeti z rodu Přemyslovců Bořivoji I. máme info už z devátého století. Byl představitelem rodu, od kterého odvíjíme českou státnost. Že se k tomu vypracoval vyvražděním konkurenčních kmenů? Tehdy běžné opatření. Jen nejdravější obstáli. Následovalo období, kdy jeden Přemyslovec bojoval proti druhému a obráceně. Pozoruhodnými způsoby. Třeba kníže Jaromír byl oslepen a vykastrován. No nic, pojďme dál.

Významně o sobě dali Přemyslovci vědět za vlády Přemysla Otakara I., což stvrdila Zlatá bula sicilská. Česká koruna se stala dědičnou a nebyla jen jakousi odměnou za služby jednotlivce a jeho vojenské družiny, jako v případě prvního českého krále Vratislava II.

Přemysl Otakar II. pozvedl české državy do oblačných výšin. V době největší slávy vládl od Baltu po Jadran. Sice jsme se nesprávně učili, že na Moravském poli byl zrazen moravskými pány, ale jeho pád byl nevyhnutelný. Jako vždy...když ambice přesáhnou umění možného.

Roku 1306 byl v Olomouci zavražděn Václav IV. a vládnoucí rod vymřel v mužské linii. Na český trůn pak usedli Lucemburkové a nejvýznamnější z nich, Karel IV. V žilách mu kolovala česká krev po matce Elišce Přemyslovně. Svůj vzestup do nesmrtelných výšin odstartoval konsolidací českých zemí, až došel k titulu král český a císař Svaté říše římské...Čte se to hezky?

V dobré víře vychovávaný a tím nekriticky hýčkaný syn Václav a následník, velikosti otce nemohl  dosáhnout. Nepovedlo by se to nikomu, jak by mohlo nervnímu vyznavači vína. České království padalo z výšin do propasti a stalo se svoji neposlušností katalyzátorem následného dění.

Jana Husa a následně Čechy se snažil umravnit kde kdo, včetně papežů. Po jeho upálení boží bojovníci pod velením Jana Žižky křižákům předvedli, jak se bojuje za ideje a obracení na "pravou" víru. Pokud poráželi mnohonásobně početnější soupeře, byl to jen důkaz, že Češi jsou spolčeni s ďáblem, a tím nepochybně kacíři. Jenže husité se rozštěpili na několik odnoží a obávaná jednota a síla se přetavila na nesváry, rozbroje a rozpad mocenských struktur.  V našich dějinách nic nového. Až v bitvě u Lipan museli Čechy porazit zase jen Češi, a nutno dodat, že naštěstí. Jinak bychom se uválčili a zmizeli z mapy.

Následné pokusy českých stavů nabídnout korunu na evropský dvorec měly háček. Zájemce musel splnit jisté stavovské podmínky, tak se to malinko táhlo a logicky došlo k průšvihu. Po smrti Ladislava Pohrobka svěřili českou korunu zemskému správci Jiříku z Poděbrad. Návrhem na založení Evropské unie tento opomíjený velikán předběhl dobu. Svůj boj však nakonec prohrál. Mimo jiné proto, že uvěřil slibům, vynuceným v nouzi. To nikdy pořádně nefungovalo. Prokázal sice diplomatické nadání Otce vlasti, vojenské umění husitů, nikoliv však dravý přístup Přemyslovců.

Po epizodě Jagelonců se na českém trůnu usadili Habsburkové a šlo jim to náramně. Zapřísáhlí katolíci nejdříve brzdili snahu přijímat pod obojí, až ji zrušili úplně. Pražskou defenestrací a šarvátkou na Bílé hoře situace dospěla k třicetileté válce a české země ke svému největšímu traumatu...době temna. Na počátku všeho stál Ferdinand II...samozřejmě Habsburk. V epizodě zimního krále Friedricha Falckého, který po bitvě u Bílé hory statečně utekl, je zajímavá jeho manželka Alžběta, dcera anglického krále Jakuba I. Angličanka na českém trůnu. 

Snaha, vymanit se z područí Habsburků a následně Rakouska-Uherska byla sice trvalá, ale marná a vlastenecké vzepětí roku 1848 se naštěstí nenaplnilo. O nový státní útvar, vyzbrojený pouze nadšením, by jistě vznikl zájem. Že by sjednocující Bismarck garantoval českou státnost, je odvážná myšlenka. V české kotlině se tehdy nemluvilo zdaleka jen česky. Tak jsme paradoxně přežili, pod záštitou Rakouska-Uherska. Bezbřehé vlastenectví nepovýšilo nad zánikem národa.

Evropské uspořádání po 1. světové válce naplnilo dlouholeté české naděje. Masaryk nejdříve prosazoval pouze větší autonomii v rámci Rakouska-Uherska, ale události se valily a nabídly atraktivnější řešení. Nikoliv však automaticky, česká elita musela prokázat životaschopnost. Například bránit svoje území nebo zvládnout vnitřní nepokoje. České legie ve Francii, Itálii a v Rusku, dokázaly, že to problém neni. Bránit s úspěchem proti bolševikům Transsibiřskou magistrálu byl silný argument.

Obsazení Československa wehrmachtem otevřelo stále diskutovanou možnost obrany, ale umění možného Benešovi nedávalo mnoho prostoru. Při svém obdivu v západu trošku zapomínáme, že naši tehdejší spojenci Anglie a Francie předvedli světu kabinetní ukázku, jak zradit svého spojence.

Období 1948 až 1989 naplnilo ambice SSSR a rok 1968 prokázal, že se umíme s nadšením nejenom sjednotit, ale také povýšit zradu na oficiální politiku státu. Na tento Mnichov jsme už nepotřebovali spojence, komunisté to zvládli sami. Z pohledu historie však období vládnutí neomylné strany mělo pouze jepičí život podle tehdejšího vtipu...Gustav Husák byl bezvýznamný politik v éře Karla Gotta.

Argumenty nemám stále vyčerpány. K našim schopnostech lze nahlédnout i jinak. Co třeba Antonín Dvořák, jeden z nejhranějších autorů nebo Jaroslav Seifert nositel Nobelovy ceny za literaturu? I Karel Čapek k ní měl blízko. Jaroslav Heyrovský ji získal v oboru chemie. Nebo profesor Otto Wichterle? Kdyby silon a kontaktní čočky nevynalezl v době reálného socialismu, stal se na věky světovou celebritou.

Když sečteme odstavce a k tomu se podíváme na mapu dnešní Evropy, neni těžké konstatovat, že Češi  z pohledu staletí v nárazníkovém pásmu uprostřed vařícího se kotle obstáli až překvapivě   dobře a se ctí.

Dnešní špičky nahradily moudrost Otce vlasti a nadhled Jiřího z Poděbrad, rvavostí, nad kterou by zblednul každý Přemyslovec  a řadoví občané zaměnili jednotu husitů ze švejkovství. Jestli nám však něco chybí, pak je to národní povědomí a sebevědomí. To jsme prostě celí My, ale tak hrozné to s námi zase neni. Jen...na své hrdiny bychom zapomínat neměli. Současnost sice prožíváme, ale zhodnotí ji zase jenom historie.

Možná to pro někoho může být směšné, ale jsem hrdý na to, že jsem Čech.

PS: Pokud pozorný čtenář objevil v textu záměrnou faktickou chybu, jsem potěšen. Svědčí to o tom, že o nás přece jen něco víme.

Články k tématu Přemysl Otakar II  Jiří z Poděbrad  Naši prezidenti  Alois Eliáš