Za volnočasovými aktivitami není vždy třeba jezdit lán rodné vlasti. Někdy stačí jen kousek popojet vlakem nebo dokonce dojít, což byl případ nedávného víkendu, a pak, má to výhodu také v tom, že neřidiči zákon pivo nezakazuje.
VŠECHNY FOTKY JSOU SAMOZŘEJMĚ MOJE A KLIKACÍ
Je to možná k nevíře, ale i Pantograf, Žabovlak, Žabotlam, Emilka...no prostě elektrická jednotka řady 451 už je také historické vozidlo,
tak nasedat a jedeme na výstavu mašinek.
Tak třeba Sergej. Byl slyšet z dálky a uměl rozcinkat skleničky v sekretářích. Dvanáctiválcový motor měl při plném výkonu hodinovou spotřebu 410 litrů, na volnoběh žral "jen" 40. Není divu, že jedna nádrž byla na 3900 litrů nafty.
Je pravda, že některé mašiny, v tomto případě Žehlička, na šikovné ruce teprve čekají, ale
třeba tyto odstavené vagony už je našly, ale
samozřejmě mám na mysli tyto, jako v případě Bobiny, lokomotivy řady E499.
nebo dvěstějedenáctky, přezdívané Prase.
Dovolím si osobní vložku, lozit po drátech a stožárech bylo moje zaměstnání, měli jsme k tomu také techniku. Postupně jsem jako nejmodernější zažil tento stroj, pro nás Osmička.
Stačilo pár let,
a technika je už někde jinde.
Nám nezbývalo, než si svoje odlézt. Nahoře na těchto mamutech nebo obrech, jak jsme jim familierně říkali a zároveň nenáviděli, jsem byl xkrát po svejch.
No nic, konec nostalgie. Udělat z Hurvajze občerstvení je dobrý marketingový tah. A proč Hurvajz? Protože interiér měl celý ze dřeva.
Jako každý stroj měl samozřejmě pákovou záchrannou brzdu.
Součástí dne regionální železnice byla i vyjížďka po uzlu Česká Třebová. Kdo zamlada ulovil na rybníku doutník, byl pan někdo. Tady rostou mezi kolejemi.
Co si budeme povídat, železnice a koleje si bez páry nelze představit. Tady ve stínu odpočívá třistadesítka
a zde vede Velkej bejček osobní vlak.
Je to oslavenec, ale stále ještě fešák a junák. Elegance sama.
Tak šup, nasedat a čudíme na pouť.
Stačí otevřít ještě jedno okno vyhlídky kostela
a je pod námi jako na dlani, případně
po sestupu před námi.
Program byl bohatý. Cimbálová kapela Aleše Smutného s Karlem Hegnerem
se těšila velkému zájmu.
Ale co třeba před dalším programem nahlédnout orientačně do stánků.
Některé suroviny dokonce došly nebo přesněji byly vypity.
Tak to bychom měli.
Přidám ještě jedna vsuvku v podobě pohledu horního
s trochou zatočení nad kruháčem a
baštou s kouskem hradeb. Vzadu čtvrtá základka, osm let mnou navštěvovaná.
Ke každé pouti patří kejklíři, klauni, šašci, akrobaté, siláci
A přijela také pozoruhodná rodinka, jako z Gulliverových cest.
Trošku se rozšoupli a patrně jim došly kačky, ovšem netuším, jestli k bankomatu vůbec prošli.
Vrcholným číslem byl drak, zprvu si jen tak neškodně lebedící. To jsme ještě netušili, že před jeho žaludkem bylo třeba zachránit neznámou svitavskou princeznu,
což podle všech zákonů pohádek předpokládalo oslovit se slušnou nabídkou nějakého prince. Nabidnul se však římský legionář.
A kdyby jenom to, draků bylo víc.
Nakonec se stáhli do IV. základní školy, kde asi měli u školníka hnízdo.
Sice jim uteklo dračí děcko, ale přihlížející se k němu chovali slušně. To hlavní mělo ale teprve přijít. Doposud se jednalo pouze o předdraky.
Finální souboj s hlavním drakem drásal nervy
ale když drak vychladnul, došlo k dohodě a společně odjeli na
Tak jsem se přidal.
Předešlá fotoreportáž COURÁNÍ PO JIŽNÍ MORAVĚ
