Stejně jako je Praha stát ve státě, má podobný postavení i jedna vzorová vesnice na Moravě. Ponejvíce ji navštěvujou zahraniční turisti, ale rád bych s ní seznámil i našince a další turisty. Osobní návštěva je lepší než fotky.
Všechy fotky se po klikutí rozbalí v lepším rozlišení.
Leží v Brně na Kapucínském náměstí,
to jest v místech, kde se setkává cesta od Zelnýho trhu s uličkou od Petrova.
Je postavena na 120 metrech čtverečních a vede k ní úzká ulička, hned pod schodama Kapucínský krypty. Vesnice má 560 obyvatel, z toho se 180 hýbe a noví stále přibývají. Mapuje život v 19.století, včetně lidových řemesel, mnohdy už zapomenutých. V přízemí expozice si návštěvník jistě rád prohlídne i mechanický betlém. Teď se to zrovna obvzlášť hodí.
Vraťme se tedy do časů, kdy se do vozů zapřahali koně, krávy, bejci, kozy, případně lidé a
dřevěný cisterny se svařovaly obručí.
Kráva žila s rodinou a kdo měl dvě, byl považován za honoraci.
Někdo uživil s bídou jednu slepici a
někdy nezbylo ani pro ni.
Topilo se dřevem,
a kácelo výhradně ruční technikou, a tak k základním dovednostem patřilo umět nabrousit sekerku.
Dřevo se pak na několikrát sváželo. Děti se o starý a nemocný rodiče staraly a především jim pomáhaly. To je stejný jako dnes.
Jedinou pohonnou jednotkou bylo vodní kolo. Především mlýnský.
Vymlácený obilí
se skládalo v mlýně. To pocítily především záda, zvlášť když ještě neexistoval brufén a
rehabilitace byla teprve v plínkách.
Zpět se pak přivezla mouka. Stejně tak do dnešních dnů přetrvalo, že při těžký fyzický práci se činila především mládež.
Ti starší zase do něčeho bušili,
ale nejdůležitější dřevo kovo tepec byl především bednář.
Ženský měly zase svoje koníčky a
převážně se zabývaly svoji nejoblíbenější činností, což přetrvává taky do dneška.
Pokud někdo stavěl chatu, pomáhala mu celá vesnice.
K prodeji na nákupu sloužily řetězový trhy.
Lidé se tehdy vůbec sdružovali nějak důvěrněji.
Čas na zábavu je nedílnou součástí každý doby. Obětí se stávalo prase a někdy i bejk.
K zábavě patří taneček, rytmy a pohyby byly však o trochu jiný, než je tomu dnes.
A samozřejmě trošku toho občerstvení. Alergeny se ještě neudávaly a jako místo původu potravin se udával přímo majitel. Z nařízení zemskýho hejtmana byly hospody nekuřácký, zvláště pak na vesnici. Povšimněte si nejdůležitější osob vlevo.
Všechno dohromady pak dalo na povedenou vesnickou veselici.
Staří kamarádi pokecali
a šli zase po svým nebo za svou.
Zvláštností je, že v této moravský vesnici už tehdy na její chod dohlíželi japonští manažéři,
a to bedlivě.
Však si za to nechali platit nejenom v naturáliích, aby měli na důstojnou zábavu.
Pokud nebyly žně, v neděli se nepracovalo. Pro tyto případy měla každá vesnice kostel.
a tak si všichni tak nějak žili,
pod dohledem i v symbióze se svoji vrchností a kromě aut, elektřiny, plynu, řetězců, lékáren a televize jim vlastně nic nescházelo.
Související fotoreportáž DVA SKANZENY a dále nabízím PUTOVÁNÍ PO KORSICE.
NEJNOVĚJŠÍ FOTOREPORTÁŽ SLAVKOV BITVA TŘÍ CÍSAŘŮ
