trochu jinak. Jestli jsou kopečky kořením cyklistiky, tak
proč si cestu neokořenit. Jen od řeky si zcela logicky malinko odskočíme. Obavy
nejsou na místě, rozhodně nás nečekají horské prémie.
Začneme stejně jako na předchozí výpravě v Blansku na nádraží a zvolíme i stejný směr na jih k soutoku Punkvy se Svitavou. Napojíme se na hlavní silnici Blansko - Brno, spustíme podél řeky, ale po pár stovkách metrů jakákoliv podobnost končí. Pozorně sledujeme dopravní značení, hned na první křižovatce se dáme vlevo do kopce směr Olomučany. Sice po regulérní silnici, ale provoz je pro cyklisty únosný. Stoupání nezačíná nijak dramaticky, navíc půlku konce můžeme oslavit v příjemném prostředí atria u obchůdku s Černou horou. Pak už nám kopec názorně ukáže, čemu se říká „utahovák". Pro neznalé..sklon stoupání se s přibývajícími metry zvyšuje. Kdo nevydrží, sleze, kdo vydrží, počká. Libovolně zdatná a početná skupina však bude nahoře zaskočena pohledem na...obecní hřbitov s památníkem obětem války. Pokud by se to někomu zdála morbidní zastávka, ocení v aleji alespoň příjemný stín. Jsme nahoře a jak to tak bývá, pojedeme dolů. A začneme hezky zostra ostrými serpentinami. Pozor po deštích s naplaveným jemným pískem. Naše pouť ještě ani pořádně nezačala.
Když se z ostrých serpentin oklepeme, zbystříme pozornost a věnujeme úsilí odbočce vlevo do lesa s velmi snadnou nápovědou: je přehrazena závorou, kterou ale my cyklisté beztrestně obejdeme, abychom začali opět...stoupat. Lesní asfaltovou cestu bez provozu rychle oceníme. Není třeba trhat řetěz, úsek je to jako stvořený kolo trochu povodit. Až narazíme na první lesní neřízenou křižovatku, nenecháme se svést přímým směrem, který by nás zásadně odvedl, ale odbočíme prudce vpravo do ještě většího stoupání. Sesednout z kola není žádná ostuda a pokud jsme to neudělali již dříve, tak teď zřejmě dojde i na vytrvalce, ale už po pár desítkách metrů nás terén do sedel opět posadí. Vysílač nás nezaujme, zato až vyjedeme ze stínu, pohled do údolí ano. Na další lesní křižovatce naopak zvolíme směr přímý a po rovině ve směru Habrůvka. Výjezd z lesa je ukončen opět závorou. Pozor, budeme k ní sjíždět. Před námi zavoní louka a na kopečku zasvítí střechy zmíněné osady s malovanou požární zbrojnicí. Ještě pár desítek metrů a stoupání pro dnešek končí. Pohodlně a trvale usazeni sjedeme do lesa.
Pozorným cyklistům jistě neunikne občasný pohled na klášter ve Křtinách a pokud přece jen, žádné neštěstí - po sjezdu se nám představí přímo před námi ve své nevšední a noblesní kráse. Ne nadarmo se v něm konalo významné setkání náboženských představitelů tuším z celé Evropy, ne-li světa. Neprohlédnout si celý areál, by byl hřích. Neobčerstvit se, jen o něco menší.
Až odemkneme opět kola, zvolíme jako orientační bod křižovatku silnic, ale jen jedna vede dolů z mírného kopce podél kláštera. To je náš směr. Další křížení nás nijak nevyvede z míry, stále udržujeme směr z kopce, tedy do Adamova. Vyznavači sjezdů si dají sólo, 12 km podél někdy vyschlého potoka je jistě uspokojí. Ty ostatní si zhruba v půli cesty povšimnou staré huti a nejpozornější zaregistrují příslušné muzeum. Značka Adamov nám oznamuje, že jsme se vrátili k řece, a to nedaleko oslí farmy. Možné říční směry jsou dva. Vpravo nebo vlevo, tedy proti proudu do Blanska nebo po proudu do Brna. Obě cesty jsou už popsány v prvním dílu putování podél Svitavy. Příště se můžeme třeba projet po Moravském krasu.
