Na kole do slovenských termálů, z maďarských rovin do sklípku

a podél Hronu, s pohotovostí cokoliv zachytit obrazem. Trasa cyklistům přímo ušitá na míru. Snad jen Tour de France snese pravidly srovnání. Absolvovat ji mohou pouze ty nejsilnější stáje. Jen považte....První etapa vlakem do Nových Zámků a přesun v pedálech do Podhájsky, vyhlášených slovenských termálů. Hned druhý den Komárno, překonání Dunaje a podél toku po maďarské straně do Štúrova. Následný den kopcovitá časovka do sklípku a výuka otevírání šampaňského šavlí pod vedením zkušeného lektora a další den podél Hronu z Nové Baně do základního tábora. Závěrečná etapa vlakem do Brna a na kole proti proudu Svitavy do Blanska. A to prosím bez jediného dne odpočinku...nemluvě o každovečerním soustředění nad mapou. Jistě uznáte, že podobnou porci zvládnou jen odolní jedinci.

Před první etapou jsme měli krátkou výrobní poradu nad mapou,

Nejenom pitný režim je pro cyklistu zákonem...povšimněte si misky...kdo okusil jedinou papričku, musel se dlouho hlídat, aby si nepromnul oči a nejen oči...Zaplatili jsme neznámou měnou

a po informaci, že sběrači raněných se již rozešli na svá místa, bylo putování slavnostně odstartováno.

Hned po prvních kilometrech se nám do cesty postavil vodní tok. Most však byl teprve budován.

Nezbylo, než to vzít po dně. Velitel šel příkladem.

Další nástrahou bylo kukuřičné pole.

Po těchto útrapách jsme konečně dorazili do Podhájsky, místa vyhlášených léčebných pramenů

a osvěžili se ve vyhřáté vodě.

Druhý den byl náročnější, ještě víc, než jsme očekávali. V Komárně jsme přejeli most přes Dunaj,

jeho přítok

a zastavili v Komáromu na náměstí. Čas jsme měli dobrý. Podle šavle usochaného velikána maďarských dějin jsme si uvědomili, že to nejtěžší máme teprve před sebou.

Že jsme v Maďarsku, nám bylo jasné hned, a od té doby...jsme skoro ničemu nerozuměli. Je zajímavé, že pár metrů za hranicemi na dotaz o směru nebyl místní domorodec schopen vyprodukovat ani jedno mezinárodní slovo, natož slovenské písmeno, kdežto hluboko na slovenském území...tomu bylo občas stejně. Mnohým Slovákům to vadí, a já se jim nedivím, také bych nebyl nadšen, kdybych se na Českomoravské Vrchovině domluvil jen německy.

zi kamionyMaďarské roviny. Teplota ve stínu 36 stupňů, silný protivítr, polvina cesty mezi kamiony. Pro kolo ideální podmínky pro pohodovou jízdu. Snad pouze na lodi to mohla být otrava.

Jakmile se našlo osvěžení,

neváhali jsme ani minutu.

i tak nám stále znělo v uších základní pravidlo cyklisty...pít, pít, pít.

Osvěžit se v Dunaji bylo nezbytné, nutné, bez debat a nakonec bez všeho.

Další odměnou nám byla po 70 km úmorného šlapání kamenná krása v Ostřihomi, maďarsky Esztergom. Nejdříve předkrm,

a pak dominanta města, největší katedrála Maďarska. Jak jsme nicotní...

Pohled ze slovenské strany.

Pohled na Dunaj, počasí a most do Štúrova z terasy katedrály.

Další den nás čekala časovka, vedoucí krajem vinohradů. Některé byly vzorně udržované, jako třeba tento v obci Černik. Odborně se této úpravě říká na traktor.

Cíl časovky byl u kamaráda. Neskončili jsme však ve sklípku, ale v garáži. Námět byl předem daný, naučit se otvírat šampaňské šavlí. Nejdříve jsme si ale nechali vystavit potvrzení, že zkušebního materiálu je dostatek.

pak se trochu se zastříleli

a výcvik, pod dohledem už zastříleného lektora mohl začít. Protože jsme však obávanou zbraň cestou ztratili, musel nám vystačit kuchyňský nůž.Celý postup a návod je uveden na soukromém blogu v článku s názvem...Jak efektivně otevřít láhev šampaňského v garáži. Toto je konečný výsledek. http://sisa.blog.idnes.cz/c/277792/Sabraz-aneb-jak-efektivne-otevrit-lahev-sampanskeho-v-garazi.html

Na závěr jsme otevřeli soudek tramínu

a nejenom že jsme si nepřipadali jako zmlácení,

ale byli jsme tak zaujati v naší činnosti, že nepovšimnuta zůstala nejenom protiletadlová palba, ale také dopad rakety SS 20 v naši bezprostřední blízkosti.

 Veškerá snaha smýt naše stopy hned po odjezdu byla marná.

Závěrečná etapa na slovenském území už byla ve znamení relaxační jízdy, stále z kopce podél Hronu. Letos byl prý obvzlášt klidný.

Nejeli jsme nijak rychle. Informace pro sběrný vůz, že jsme v pořádku, byla předávána pokynutím ruky.

Na jižním Slovensku byly už žně, a tak nás předjížděly kombajny...Tento manévr zaváněl. Fotka je pořízena za jízdy zhruba v ose předních kol stroje. Nedošlo mi, že délka kombajnu není dána jen hnací jednotkou.

Předjížděli nás všichni, i když ne vždy to bylo košer...pokud na Slovensku platí podobná silniční vyhláška, jako u nás.

Ale ani my jsme ne vždy dodržovali silniční pravidla, i když toto bylo snad jediné sdělení, kterém jsme v Maďarsku rozumněli.

V Hronském Baňadiku jsme obdivolali vyhlášenou vysílací věž.

Tento pohled je zajímavější, ale i tak jsem se drátům nevyhnul.

Pokud Jiří Schelinger marně hledal Dům holubí, my jsme ho našli. Stojí v Levicích skoro přímo v centru.

Slovenská část putování se s námi rozloučila kouzelnou vyhláškou, vylepenou na dveřích ženských toalet. Nechci spekulovat, jaké nařízení mohlo být vylepeno vevnitř.

Na cestu do vlasti jsme použili opět vlak. Díky Českým drahám, které zapomněly do vlaku zařadit vůz pro kola, která měla zaplacenou rezervaci, cestovala si jako v bavlnce. Na dokreslení snad jen výrok jednoho z cestujících...do Boha..bicykle sadajú a ja stojam v uličke ako kokot.

Vrátili jsme se v pravý čas. V Bílovicích nad Svitavou právě narazili svatojánské.

a skvělý pečený bok s kostí s kyselými okurkami, pálivou paprikou, křenem a čerstvým pečivem. Lehká a ideální svačinka cyklisty. Kdo by do sebe cpal bobulu.

Všem bylo fajn. Ještě cigárko, praštit s sebou někam do stínu, trošku si odpočnout a pokračovat dál.