Ukrajina je 8x větší než Česko, a tak je třeba chápat i vzdálenosti. Podkarpatská Rus je její část, kde naši předci zanechali stopy dodnes. Bylo by velice troufalé tvrdit, že tuto oblast znám i když na území od Užgorodu, přes Mukačevo do Koločavy a zpět dolů k Tise, přes Chust, Vinograd a Berehovo, jsem už něco projel a viděl. Řidiči tu jezdí po mnohem horších silnicích než u nás, ale chovají se k sobě ohleduplně. Stejně tak se chovali i k nám, navíc nám dávali přednost i tam, kde jsme ji neměli a ještě přidali úsměv. S agresivním pojetím našich uspěchaných volantů se to nedá srovnat. Na Ukrajině totiž platí...na vsjó mnóga časa. To si u nás nedovedeme představit.
Přesun vlakem máme už poměrně zmáknutý.
V kombinaci s tímto oblíbeným prostředkem hromadné dopravy bylo místo naši přechodné základny, města Chust, skoro za rohem. Jeho centrum moc vábně nevypadalo,
ale skvostná katedrála druhý dojem značně vylepšila. Její kopule svítily daleko do kraje.
Kousek za městem stojí poněkud skromnější stavba, zato s klimatizací a plasťáky.
Po špatných zkušenostech s rezervací noclehů jsme tentokrát vyrazili na ostro. Sehnat ubytování sice nebyla zase taková sranda, jak se nám místní vtipálek snažil namluvit,
ale tip nám dal dobrý. Hotel VIP. Cena za tento nadstandartní luxus..ani ne poloviční jako u nás. Jen namátkou...rozsáhlé hřiště pro děti, restaurace a bary vevnitř i venku, WIFI v celém areálu bez hesla...
Jeho noční osvětlení je silně zavádějící.
Bogač na uvítanou nebylo špatné řešení.
První etapa vedla do Koločavy, známé z působení Ivana Obrachta, který tu má bustu
a Nikoly Šuhaje Loupežníka, který tu má hrob.
Cesta k němu vede mezi krávami přes motokrosovou trať.
Skanzen nad městem je směsicí všeho možného. Od lidové architektury
přes vzdělávací středisko
a lokomotivu,
až po expozici silničních nehod,
Takové tehdejší četnická stanice nevyšetřovala. Na výjezdy měli četníci kola.
České stopy jsou tu stále zřetelné, kdo se prohlídkou unaví, může si dát třeba...jihlavského Ježka.
V restauraci Četnická stanice ja nabídka ještě širší, alespoň ve skle. To tmavé neni černé pivo, ale kvas. Název je trochu zavádějící, jedná se o místní nejoblíbenější nealkoholický nápoj. Je točený a vždy vzorně vychlazený. Coca coly si tu málo kdo všimne.
Pravidlo číslo jedna pro všechny motoristy. Kráva má vždy přednost a místní řidiči to zcela respektují. Když se po silnici pohybuje větší počet krav, řidiči v klidu zastaví, pokouří, poklábosí a jak se trasa uvolní, tak pokračují.
Stejně tak koně požívají svobody.
Kostelů je v obci několik, některé různě slepené
až po ty zcela dřevěné,
uvnitř vonící dávnou minulostí. V tomto kostele Svatého Ducha zřídili komunisté muzeum ateismu. Místo současných obrazů byly v čele tři ikony. Marx, Engels a Lenin a nadpis...Gagarin tam byl a nikoho neviděl.
Plastová civilizace místní kraj zaskočila. Snaží se odpad alespoň koncentrovat, ale
pohled do řeky Tereblii je strašidelně smutný.
Ale honem zpět. 70 km z kopce je příjemné zjištění, co tomu předcházelo, však neni třeba vysvětlovat.
Některé úseky byly nebezpečné. To neni klam fotografie, most byl opravdu prohnutý a po nájezdu se prohnul ještě víc a k tomu zhoupnul a nahnul. Ne že bysme se z toho...
Sjezd nenabízel jen nebezpečí, ale i panoramata. Otevírala se často nečekaně.
Další den byla odpočinková etapa, jen tak po okolí. Začala překonáním řeky Tisy, samozřejmě po mostě.
V městačku Vishkovo, nás evidentně nečekali, ale majitel kavárny si po konzultaci s velitelem poradil a dal vodku vychladit mezi nanuky.
Na náměstí zrovna probíhal trh, ostatně jako každý den. I když by se mohlo zdát, že se jedná o skládku starého ošacení, takhle vypadá po ukrajinsky hrabák.
Hned o kousek dál se nám otevřela brána jiného světa. Pro nás kýč pro smetánku a honoraci, ale taková je tu moderní architektura. Stačilo jedno pivo a honem pryč, to neni náš svět.
Zbytek dne se nesl ve znamení pohody v již opuštěném rekreačním středisku, ale vodotrysk nám pustili.
Cestou zpět jsme ještě na pštrosí farmě odpovídali na zvídavé dotazy...Hádejte jak byl daleko od kola a objektivu...
a celodenní putování zakončili stylově.
Zrovna tak zahájili ráno.
Ještěže bylo co zakusovat.
Z různých důvodů tento den kilometry zrovna nepřibývaly závratným tempem, ale i tak jsme se vydali dál. Jinak než přes most to opět nešlo.
Zastávky stály za to. Pod touto věží
rozmlouval pop mobilem patrně s inštancí nejvyšší. I když je velká většina Ukrajinců štíhlá, místní popové na tom byli přesně obráceně.
Míjeli jsme obydlí netypická
ale převážně typická. Pozorný pozorovatel lehce objeví zavěšenou cihlu v drátech, aby o sebe necinkaly.
Zaplést se do místního provozu neni žádný problém,
často je specifický.
Nenavštívit jakýkoliv bazar, patří k největším prohřeškům turisty. Třeba odělení s komplexním sortimentem mléčných výrobků...které jsme si netroufli otestovat
nebo stánek s melouny, které byly naopak pravidelnou doplňkem našeho pitného rezimu.
Však nejenom stravování a pitný režim, turista musí být i dobrý pozorovatel.
V městě Vinograd, kde je focena i předešlá fotka, je kromě silné maďarské menšiny i enkláva cikánů. Zdálo se nám, že se odlišují pouze oblečením.
Zvlášní pozornost jsme opět věnovali podpatkům.
Hlavním sobotním činností jsou v místním kraji svatby. Obchody jsou na to připraveny.
Bez kytice se žádná na světě neobejde.
Oslavu takové události je třeba dát najevo. Dopravním hlídkám tento způsob nijak nevadil a městskou policii tu ještě nevymysleli.
Když nám došly peníze, přivydělávali jsme si servisem kol,
a tak náš poslední ukrajinský den mohl patřit Užgorodu, kde na korzu malíř maloval pod dozorem čtyřnohé kočky.
Je zajímavý tím, že zábradlí je zamčeno mnoha zámky. Říká se, že přátelství zde uzavřené, je na věky.
Také v místním skanzenu bylo rozhodně na co koukat.
Děti jsou všude na světě vstřícné a zvědavé, a tak jsme si tu našli nové přátele a
objevili další možnosti cyklistiky. Už se těšíme na příští rok.
další Podkarpatská Rus Užgorod Zvláštnosti Podkarpatské Rusi
