Koločava ve fotografii. Nikola Šuhaj loupežník v hrobě.

Koločava  leží v Zakarpatské oblasti v Mižhirském okrese na okraji Siněvirského národního parku. Podle průvodkyně má 8000 obyvatel a měří 20 km. Obcí protéká řeka Terebla. Zde se narodil a spravedlivě loupil Nikola Šuhaj loupežník, kterého ve svém románě proslavil Ivan Olbracht, který zde působil jako učitel. Jeho busta je umístěna před školou. Nachází se tu hrob Nikoly, jeho ženy Eržiky i hroby čtyř českých četníků, které Nikola zabil. Eržika zemřela v roce 1987 a jejich dcera Anna Štajerová žila v Koločavě až do své smrti v roce 2006 a těšila se zájmu českých a slovenských turistů.

Když cyklistu bolí nohy, má střeštěné nápady. Původně jsme chtěli dokonce kola odložit, zajít na pivo a počkat na první, případně třetí autobus, ale pak v nás zvítěžila cyklistická hrdost.

Už cestou se bylo na co dívat. Některé stavby byly ve výstavbě,

některé před otevřením,

některé do krajiny nezapadly a

některé jakoby s krajem srostly.

Cestou jsme se zastavili u vodopádů.

Borůvky nebo brusinky šly na dračku a určitě lepší než mražáky s Algidou.

Cíl putování nám již z dálky avizoval odlesk věže kostela. Všechny ženy, bez rozdílu věku a stavu, měly šátky a všichni muži...

kouřili za rohem.

Dalším zastavením byl skanzen.

Byl tak rozsáhlý, až se nám únavou chtělo spát jak batolatům.

Občas nám neladilo řazení exponátů a

některé byly zvláštní.

Před četnickou stanicí stálo služební auto.

Poobědvali jsme v restauraci...Četnická stanice. Točili ukrajinské pivo, ale výhradně do českých půllitrů podle rčení...každý pes, jiná ves...tedy co půllitr, to jiný pivovar... Patrně je vybavili turisté z Čech.

Náhodně přihlížející ukrajinský turista nevěřil, že někdo může platit tak vysokou bankovkou, a že tato část Ukrajiny kdysi patřila k Československu, což jsme mu prokázali mapou.

Naproti poskytovali levné nadstandardní služby a

vedle se držela siesta.

Uprostřed obce stojí nehybný pomník symbolu zdejšího kraje, průběžně doplňovaný symbolem živým.

Hned naproti jsme objevili tuto kompozice. Připomněla mi Arabelu a sousoší mistra Pimpery...Muž, slinící si prst a jeho přátelé. V tomto případě...Těhotná žena, slinící si prst s rodinou. V pozadí je vidět jeden z pomníků.

Těch je v Koločavě několik a jako na celé Ukrajině jsou udržované a těší se vážnosti, ať už z II. světové války nebo

pomník místním rodákům, kteří položili životy ve službách sovětské armády po válce. Třeba za dobrodružství v Afganistánu. Byla tam také přilba z roku 1968, ale to můžeme jen spekulovat.

Ivan Olbracht každý den vzhlíží ke školákům, jeho busta stojí vedle vchodu do školy.

V té době vypadala asi takto.

Trošku nám vadil všude přítomný nepořádek a

Koločava se nám zdála celá jaksi neurovnaná, ale okolí má kouzelné a třeba

plavení koní byl neopakovatelný zážitek, stejně jako

lov specielně vyšlechtěné husy útočné.

Pak nás obklíčila neskutečně výřečná průvodkyně

a nejdříve zavedla k hrobu Nikoly Šuhaje loupežníka. I k této cestě jsme měli výhrady a

nepochopili, proč na hřbitov nevede regulérní vchod,

ale nakonec jsme k hrobu došli.

Poslední zastávkou s odborným výkladem byl kostel svatého Ducha.

Komunisté tu instalovali museum ateismu. Místo oltáře na stěně visely tři obrazy, hádejte koho.

Jako vzácnost tu vystavují mapu bývalého Československa.

Na závěr zástupce velitele, který z nás nejlépe ovládal ruštinu, vytesal zdravici do kamenné knihy návštěv.

Cestou zpět jsme se ještě zastavili v městě Chust s dvěma dominantami vedle sebe a

vydali se libovolnou cestou zpět na základnu.

Kraj to je opravdu tvrdý,

ale na vše je vždy...mnóga čásu.