Kolo a já? Něco jako manželství po italsku. Stále hádky.

Už kolikrát dostalo ultimatum, rozvedu se s tebou. Nemá ohledy a moje návrhy sabotuje. Vybírá jen terén a trasu co se mu líbí, vrstevnice ani vzdálenost neuznává, jen se veze a zneužívá moji energie. A to  nezmiňuju údržbu. I mnohé ženy by pobledly závistí. Sprchování, kosmetika, doladění...Ještěže se necpe do vany a k zrcadlu. A vícedenní výlety? Nikdy bych neuvěřil, že pár trubek se může překroutit na trup ponorky.

Jako letos už v lednu. Předčasné jaro asi zapálí řetěz a rozvrtí sedlo i v tmavém sklepě. Že jsem dvakrát zmoknul, jen jednou uschnul a ohřál se až doma? Hlavně když mělo pod pláštěm uspokojenou duši. Což mohu snadno doložit klikem na cyklofotoreportáž.

Od noblesního kláštera v Hejnicích, je 800 metrové převýšení na Smědavu. To ví každé malé kolo, přesto se nejdříve opřelo o cukrárnu a po pár metrech postavilo na zadní u pivnice. Nevím kolikrát jsem v serpentinách slezl a zase nasedl, kolik vrstev oblečení sundal a nahoře zase oblékl, o kolik příznačných slov rozšířil znalosti jizerskými lesů, ale kolo? Stále se vezlo a při jeho škodolibosti věřím, že následný sjezd už bralo jen jako nutné zlo.

Nebo na Ukrajině. Jeho místní příbuzní ještě pamatují nerozvinutý socialismus. Tak se předvádělo a machrovalo. Třeba v Užgorodu vydrželo stát na pěší zóně celé dopoledne, než se laskavě pohlo. Nevěříte? Pak klikněte sem. To samé Mukačevo, zde navíc ještě dvakrát obkroužilo sochu Cyrila a Metoděje, jako by nevědělo, že těm už je to fuk.

Jezdit Podkarpatskou Rusí je dobrodružství i pro gumičku u ventilku. Soudruzi sice cesty na mapách vyznačili, ale už zapomněli postavit. Kabinetní ukázka, jak socialismus předběhl dobu. Polovina existujících spojnic jsou spíše terénní cyklostezky s jediným rozdílem, pohybuje se po nich vše co má kopyta a kola. Přesvědčit se můžete zde.

Pravým opakem jsou cyklostezky rakouské. Každá je ve vyšší kvalitě než právě dostavené dálnice v Česku, jen na nich nikdo nejezdí. Aby taky jo, místní rolníci stále pracují a Češi mají za hranicemi pivo o dvacku levnější. Zvláštním jevem je počet řidiček traktorů, i těch největších kol. Rakouské ježdění.

Podezření, že si mě chce za všechna příkoří udobřit na maďarských rovinách, padlo hned po prvním otočením levého pedálu. Moc dobře vědělo do čeho jede. 70 km na ostrém slunci, v silném protivětru, napůl cesty mezi kamiony a k tomu ještě na daný čas příjezdu...zlatá Smědava, nakonec kopce jsou kořením cyklistiky. V tu chvíli bych pepřil, solil, paprikoval. Jenže zrovna v Maďarsku neni čím, pokud se vlastní vinou nepopálíte gulášem.

I když...Z Egeru do Özdu cesta stoupá do sedla přes pohoří Mátra (kdo by řekl, že s vrcholem přes 1000 metrů). Výživných 60 km, s prémií ve sjezdu. Nejdříve ve větru strašidelně vrzala opuštěná vápenka a také samotné město je zvláštní. Minimálně jedna ze čtvrtí je obydlena testreszabható cigány. Hlavní cesta vedla podél čtvercových náměstíček, kde uprostřed stál na trojnožce velký kotel. Patrně závodní stravování. Nic proti závodění, muži mají občas potřebu leccos si dokázat, ale pokud je závodní dráha dlážděna velkými kočičáky a k tomu ještě prší...Na všem je třeba hledat to lepší. Vytvořil jsem si na tomto terénu stále platný osobní rekord v maximální rychlosti. Pokud neni světový.

Někdy je kolo doslova jako praštěný. I to s rezavým mozkem musí vědět, že proti vodopádům se jezdí do kopce. Nebo mám dementa. A taky jo. Proti Mumlavským vodopádům je cesta alespoň v přírodě a na hřebenu se cyklista opájí očekávaným sjezdem, ale kolo je zákeřný. Když před sebou vidíte několikrát sjezd a proti kopec, za dementa se spíš považujete sami. Základní cyklistickou poučku přece praví...hlavně neztratit výšku! Pravda, na závěr byl sjezd výživný, ale jak může 20 minut svezení nahradit 4 hodiny trápení? A kdyby jen to. V Harrachově zastavilo až pod skokanský můstek a významně mrkalo odrazkou...to už jsem s ním praštil. Navíc točili Postřižinské a v Kořenově v hotelu Márt jsme měli slíbenou kačenu. Byla skvělá.

Přesto jsou trasy, kde si i líný cyklista nebo rodiče se začátečníkem přijdou na své. Když budeme předpokládat, že voda teče jen z kopce, tak podél Baťova kanálu a Moravy je to paráda 90 km dlouhá...pokud nejedete na správném konci. Stejný profil má úsek Blansko-Brno podél Svitavy, třeba až k soutoku se Svratkou. Kdo trasu neprojel, marné vysvětlovat v jaké pohodě a zcela mimo městský provoz lze projet velkoměsto od severu na jih.

Mám však také páky. Přímo nesnáší, když je naloženo do vlaku a bez pohonné jednotky visí na háku v oddělení na přepravu kol. Pokud jich visí víc, dovedu si představit, jak o řidičích točí.

Cyklistika je páchání násilí na vlastním těle. Pokud má ale kolo správný výcvik, tak alespoň venkovní posezení u piva umí vyhledat spolehlivě. Ani GPS nepotřebuje.

V odborných kruzích jsem zaslechl...Nejlepší je klasický okruh stále z kopce, z bodu A zpět do bodu A. Krásná a zatím jen ve snu projetá představa. Asi v touze splnit si sen na sedlo kola stále usedám. A pak, od té doby, co jezdím i na motorce, je až podezřele poslušné.

Další cyklofotoreportáže a možné tipy na výlet  Mukačevo  Podkarpatskou Rusí  Maďarské roviny   Kolem Jindřichova Hradce  Napoleonské dny Slavkov  Jizerská kačena