Kolem Jindřichova Hradce s foťákem na kole, vlakem a trošku i pěšky

Šumava a Česká Kanada, přibližně území od Jindřichova Hradce k rakouským hranicím je protkána cyklostezkami. Vybudovali je pro nás v nejvyšší kvalitě komunisté. Viděli mnohem dál, než si myslíme. Už tehdy odhadli, že cyklistické časy jsou přede dveřmi. Snad jedinou pihou na kráse bylo, že pokud někdo předběhnul dobu a vystál si nedočkavě frontu na kolo, byl vlastními pohraničníky zastřelen nebo rakouskými zachráněn, což je trošku divné. Taková však byla doba.

Bydleli jsme přímo pod pivovarem. Za normálních okolností ideální umístění, jenže ten vyhořel, což je jedna z nejhorších tragédií v dějinách města, a ta nejhorší zpráva pro turisty,

ale večer jsem se poněkud uklidnil, solidarita mezi lidmi ještě funguje.

Při myšlence na utrpení místních občanů nebylo lehké usnout a hned ráno jsme nevyspalí vyrazili na první vlak do Bystřice k rakouským hranicím.

První úkol byl naložit kola.

Cesta nám ubíhala přijemně, protože na konci vlaku v bufetovém vagóně bylo fajn.

Však nejenom cyklisté, ale i technika potřebuje napojit, zvlášt když se jedná o parní stroj. Jeho spotřebě se však v množství nemůžeme rovnat.

Cestou jsme se mihli kolem stromu Járy Cimrmana,

pod kterým ležel spící nebo nalitý. To se nám v té rychlosti nepodařilo zjistit.

V Rakousku, konkrétně v Litschau, mají kostely jako u nás,

hrady málem jako u nás

a pivo skoro jako u nás. Překvapením pro nás bylo, že majitelkou restaurace je Češka, a prý to v pohraničí není nic neobvyklého.

snad jen ve Schlagu přišla novinka. Kostel společný s požární zbrojnicí, alespoň tak se mi to jevilo.

Po překročení hranice zpět do rodné vlasti, vedla cesta převážně lesem.

Vzdálenosti se zdály nepřekonatelné,

ale vytrvalost a odolnost růže i játra přináší.

Druhý den byl v záznamu velitele okruh mezi rybníky. Cestou se vyplatilo dívat se před sebe

a zrovna tak pod sebe.

Voda a kolem břeh, rybník nelze minout.

Ten největší se jmenuje Rožmberk.Prý je  na něm vidět zakřivení zeměkoule.

Někdy kolo zastaví samo a stejně tak se otevře objektiv.

Často lze projet kolem vody i uprostřed obce, ale

chcete-li ještě více, musíte zážitek nebo fotku rafinovaně vyhledat.

Výsledek pak stojí za to.

Poslední den nás vlak dovezl do níže uvedené stanice. Zdejší nádraží je skvost. Panorama ale výrazně kazí budova architektury nedávné. Pro srovnání nápaditosti je nasměrován objektiv.

Co by si cyklista mohl víc přát. Krásný den v příjemném profilu,

místy ve stínu tunelu,

kolem mohyl, o kterých sní každý pyroman,

a nebo alejemi, kde detail lépe vystihne potenciál místního kraje.

Cíl etapy byla Červená Lhota, kam nás nasměrovala školená dopravní hlídka.

Pak už stačilo jen pár kroků a nenáročná obchůzka.

Kolem vody se potuloval i vodník, ale není jisté, zda byl pravý, ze šosu mu nekapala voda.

Minout zámek Pluhův Žďár by mohl snad jen slepý

a vedle stojící restauraci jen zmatený. Navíc byl čas odpolední přestávky. Starali se o nás víc než nadstandardně, až si chudák servírka namohla vazy na ruce.

Cesta zpět byla poklidná, ale v jednu chvíli se tep motorkáře zvýšil.

Nedaleko Jindřichova Hradce je v plném proudu přísně utajovaný projekt, kde se někteří občané učí pěstovat rajčata a vyskakovat si už za mlada.

Jindřichův Hradec však nabízí mnohem krásnější panoramata,

ale všem výletům je jednou konec, a tak jsme překročili 15. poledník

a město se s námi rozloučilo krásným počasím a hned v dvojím provedení.