Kdybych na východě nevysunul objektiv, všechno časem zapomenu.

Přes Moravu a Slovensko na Podkarpatskou Rus do Maďarska a zpět. Okruh přes 2000 km se ve fotoreportáži dá zmáknout za pár minut. Trasa je spojením historie, současnosti a některých doposud nevysvětlitelných přírodních divů přírody.

   Před dlouhou cesto je na místě, odříznout si něco svačinu.

zvláště když první velká zastávka byla až pod Oravským zámkom. Ze zdola stačí, kdo by se drápal nahoru.

Chaloupková variace

   Malovaná dědina, kousek dál je Žilina...Sprejeři se velmi snaží, každý pohyb mají v paži.

   a zde v místě zastavení, normální to zrovna není, dvě motorky z Ameriky, trošku jsem měl z toho tiky. Na blatníku vlála vlajka na řidítkách samohrajka. Dobře umím americky, rozuměli jako vždycky.

   Vlkolinec známé místo, všude hezky k tomu čisto. Jak už název napovídá o vlky tu neni bída.

   S maskovaným satelitem, propojeným s každým bytem, mikrovlnky lednice, televizní krabice, tak bylo od paměti, což se dědí dál na děti.

   Horehronská železnica je skanzen živý, funkční, kouřící a špicovní v celé délce trati.

   Stejně tak funkční je Chmarošský viadukt na trati Telgárt-Chmaroška.

Panoramato Vysokých Tater ukazuje, jak jsme nicotní...soudě podle malilinkaté lanovky.

   V září je často ještě krásné počasí, kdo by seděl doma. Škola v přírodě je pro děti vítaná změna

   a názorněji se tam vyučují různé předměty, včetně udržení rodu.

   Hned za slovenskými hranicemi stojí Užgorodský skanzen. Jeho součástí je i dobová hasičská zbrojnice, ale z důvodů samostatné fotoreportáže město pro tentokrát minu. Už jenom 50 kilometrů

   a Mukačevo je na dlani. Až z dálky se věží jeho dominanta, rozsáhlý hrad Palanok. Pod ním se krčí příjemný penzion stejného jména. Obcházel jsem, obcházel, ale bez drátů to bliknout nešlo.

   Z hradní mučírny dříve málo kdo vyšel zdravý. Dnes je mučena pouze figurína. Kdo neumí odolat sadistickým sklonům, může si zlotřilce postříkat kečupem.

       K místní atrakci patří nasoukat se do skvostných šatů, usednout do kočáru a nechat se vyfotit. Nic  pro mě, pohybuji se na druhé straně hledáčku...tak jsem fotku pořídil proti zákazu...z toalety.

   Dříve byl krčmář zároveň i včelař. Efektivita vykázání neodbytných hostů byla asi vysoká. Rozzuřená včela umí postavit na nohy a následně rozběhnou i silně podnapilé.

   Po městě se proháněl kolega na chopperu. Našinec si pak v přilbě připadá trochu jako marťan.

Pro českého turistu je však neméně zajímavý i tento stroj. Stále funkční a stále v provozu.

Když už jsem u českých turistů....Jsou poměrně dobře o službách informováni. I s hrubkou to našince potěší a zároveň si uvědomí, že místní mají povědomí o první republice.

  Korzo na náměstí dává na vědomí, že se společnost otvírá světu.

a muži mají možnost prokázat svoji galantnost. U dobové elegantní květinářky to nakupuje samo.

Pohybem v otevřené terénu turista obdivuje především krajinu a panoramata,

ale to ještě neznamená, že z čista jasna se nejednou nezjeví lidské dílo.

nebo úkryt dravce.

Navíc si může připomenout činnosti, které u nás nahradily už stroje...když jde elektrika.

Jsou však i případy, kdy se lidské dílo moc nezdařilo, alespoň podle našich měřítek. Jakýsi slepenec hradní věže a statku s doškovou střechou s parkovištěm v rozměru letiště...no nevím.

Některé stavby zase naopak berou dech, zvláště, když přispěchá slunce.

Zvláště u spojení cest lze narazit na podobné areály. Možná místo odpočinku a setkání pro poutníky, možná strážní andělé křižovatek.

   Do nejvýchodnějšího bodu putování se cesty stále horšily, ale

   případné nerovnosti byly dobře značeny.

                                                                   Koločavská balada

   Vystrčíte z vlaku paty, a stojíte pod Karpaty.

   Bez ohledu na dopravu, všude tu lze potkat krávu. I když páchá přestupky, mají pro ni ústupky.

  Postihu jde však na ruku, kdo neumí číst azbuku. Když písmenka poznáte, vyhráno však nemáte

   stačí zde jen minout díru, ušijí Vám trest na míru.

   Když tak činí turisti, hlídka je zde zajistí. Na svoz mají

  vozidla, trest je dva dny bez jídla. Pod odborným dohledem, trestají je

pohledem.

..................................................................................................................................................

  Leninova derniera.

   Politické skanzeny, nejsou zcela bez ceny. Blízko Tisy v Berehovu, hrdina tu stojí z kovu

    Proletáři dříve bdělí, samopaly k tomu měli.

   Jeden z nich byl víc než car

   dnes hlídá už jenom bar.

..........................................................................................................................................

   Berehovo je i jinak zajímavé město. Třeba plné dětí, i když

   některé se tváří nedůvěřivě. Bez zmrzliny to ale ani jinak nejde.

   K místním oblíbeným činnostem tu patří svatby,

   na které je potřeba vzájemně se upravit, třeba i v kufru auta.

   výsledek však vždy stojí za to

   což jistě potvrdí i kadeřnice.

   Trvalou součástí svatby je všudepřítomný úsměv

   a nevěsta.

   Vlezlý turista se vetře s foťákem všude i na taneční parket.

   Kromě trvalé družby s vodkou jsem požádal o foto maminku s dcerou. V tom přiběhl pořízek o hlavu větší a objektiv se z pudu sebezáchovy zasunul sám. Ukázalo se však, že manžel a otec se chtěl jen připojit...Vetřít se na cizí svatbu, fotit si jen tak...Jak moc bych asi u nás dostal přes hubu...

   Na počest novomanželů jsem přispěl vzorně provedenou sabráží.

   Dalším zajímavým městem je Chust, ale

   zpět do Schengenu. Maďarští celníci jsou přísní, ale protože pašuji pouze fotky, problém nebyl. Na trase jsem sice nikde nenašel opravdický skanzen, ale exponáty lemovaly silnice.

Miniskanzeny jen tak u silnice mají svoji výhodu, netřeba platit vstupné a můžete je vyfotit za jízdy.

   Cesta zpět vede nejdříve přes širokou Tisu

   a ještě mnohem širší Dunaj.

Koupání v Dunaji je vyzkoušené, ale studené a nebezpečné. Daleko příjemnější je namočit se o pár kilometrů dál v Podhájské do termálů a k tomu ještě s prémií. Trvalo jen hodinu a měli jsme zdarma pár nastřádaných kil dole.

S vytvořenou rezervou jsme se pak mohli namočit ještě jednou.

   Ale šup zpět na Moravu. Aby ve Strážnici neměli skanzen a nejenom s domečky vedle sebe, ale

   také nad sebou.

   Skromnost a chudoba našich předků mě inspirovala ve stravování. Navíc se podle posledních výzkumů prokázalo, co naši předci věděli už dávno, že sádlo tělu prospívá. Jen k tomu nepotřebovali roky vědeckých výzkumů a laboratoře. Stačil jim selský rozum, chleby cibule a sůl.

   A po večeři? Neni nad to skočit do vlastní postele.

   Z Podkarpatské Rusi dále nabízím Malinkatý průvodce  nebo  Podkarpatské zvláštnosti

                                           Poslední článek Pivo je nejzdravější nápoj.