fotoaparáty. Hory příroda formovala přímo pro cyklisty. Jen informace, že stačí vyjet na hřebeny a budeme jezdit jako u Kolína se ukázala lichou. Kořením cyklistiky jsou však kopce. Bez nich se nesvezete ani nepohlédnete do krajiny. Neměli jsme však na zádech batoh s vodou a hadičku zavedenou do úst ani kanylu do žaludku. Nejeli jsme na kilometry, ale na pohodu a panoramata.
V přepravní fázi jsme využívali služeb Českých drah a měli štěstí na nesmyslná nařízení, která kompenzoval vstřícný personál. Cesta nám ubíhala příjemně a spolucestující jsme nenudili.
Naši základnou byl Kořenov. Kdysi tam z Tanvaldu jezdila elektrická a ještě nedávno ozubnicová železnice. Přímo na kořenovském nádraží o tom mají muzeum. Občas potěší milovníky kolejí nostalgickou jízdou. Neni nad to, když do sebe všechno zapadá a rozměry souhlasí.
Hned po ubytování jsme šlápli do pedálů směr Zlatá Olešnice a už po prvním stoupání se kochali.
I na vrcholech bylo s kým pohovořit
nebo kde se zastavit.
Časový plán však bylo třeba dodržet. Čekala nás exkurze do vodní elektrárny, a tak jsme zastavili jenom na stylový na oběd
a nezdrželi se dlouho.
Vodní elektrárna Pod Spálovem je ukázka šikovnosti našich předků. Je v provozu od roku 1926 a sloužila bez větších komplikaci až do roku 1997 kdy byly původní Francisovy turbíny nahrazeny Kaplanovými. Přežila i padesátá léta, komunistům asi vadilo, že nepříspívá k plánované spotřebě uhlí a nemá komíny. Exkurze potěší i návštěvníky bez elektrotechnického vzdělání, například lustrem vyrobeným místnímí skláři. Pietné k našim předkům jsme si odpustili rafinované poznámky.
Naštěstí zpět nám jel z blízké zastávky vlak. Někteří z nás si totiž začali pohrávat s myšlenkou využít k pohonu kol vystaveného exponátu.
Další den nás kola svezla nejdříve do Harachova a místní proslavené sklárny. Tavit a tvarovat sklo neni jen tak, pitný režim je třeba dodržet stejně jako na kole. Možná ještě víc. Proto sklářům postavili pivovar a turistům restauraci. Mnohé návštěvníky to potěší a osvěží, jen početná skupina holandských turistů si toho dne do jednoho objednala...kapucino. To je skoro rouhání.
Pak na řadu přišla láhůdka. Stoupání kolem Mumlavských vodopádů.
Místy s krátkým odpočinkem.
Na vrcholu byly cesty upravené a zastávky na panoramata, odpočinek a občerstvení vítané.
Museli jsme však být stále ve střehu, díky promyšlené politice ochránců přírody se udržela původní fauna a nebezpečí číhalo skoro za každým smrkem.
Na základnu jsme dorazili hladoví. Naštěstí jsme si předem prozíravě objednali nabídnutou večeři. Z jídelníčku sportovce jakoby vypadla a k tomu byla ještě famózní, jako od manželky, maminky a babičky dohromady. Usínali jsme plni zážitků. Druhý den nám narostla křídla a
s kuropěním jsme obklíčili hory vlakem od severu. Bylo 24 června, svátek měl Jan a po několika kilometrech jsme to oslavili svatojánským. Bylo červené a excelentní.
Zbytek kalorií jsme doplnili po pár metrech v Hejnicích. V pekařství s pozoruhodným názvem Šumava, nešlo odolat ničemu. Dokonce i posila přispěchala. Navíc oznámení nám mluvilo z duše,
nebo promlouvalo k naši hotovosti.
Pak už se stačilo jen naproti pomodlit a vystoupat na Smědavu.
Po daných rozestupech jsme se tam sjeli a okouzlující cestou začali po vrstevnici pomalu klesat.
U panoramat se nám přestaly otáčet pedály.
I to nejkrásnější však jednou končí a protože ne všude vedou koleje, nezbylo nám, než se vydat na cestu domů opět po silnici.
fotky jsou společným dílem všech zúčastněných fotografů. Text velitel.
