Krušné hory byly poslední splacený dluh, jinak jsme už měli pneumatiky otištěné v každém kraji a v některých i několikrát, což mohu snadno doložit.
VŠECHNY OBRÁZKY JSOU KLIKACÍ
Nemáme to sice napsaný na čele, ale na zádech společného dresu.
Co se týče Krušných hor, tak tvrzení, že jsme je projeli komplexně by vyznělo odvážně. Bylo by to možné snad jen s vyloučením všech smysluplných zastávek.
Začnu v místě svého vojákování, když jsem bránil socialismus proti imperialistickým hrdlořezům. Most je město, kterému historii zbourali a v jednom případě posunuli. Kostel Nanebevzetí Panny Marie ustoupil uhlí o 841 metrů. Je to v Guinessově knize rekordů zaznamenáno jako přeprava nejtěžšího objektu po kolejích.
Další dominantou města je Hněvín, který ještě leží v nejzápadnější cípu Středohoří. Za rozvíjejícího se socialismu byl jeden z tajných úkolů chodit nahoru sledovat, jak nás imperialisti pomalu obkličují.
Litvínov je znám především jako město hokeje a svateb.
Kdo ale ví, že město má i zámek?
Na jeho nádvoří se zrovna kdosi opaloval. Patrně už celé léto.
Je také i městem petrochemického průmyslu a stylově zelených autobusů.
Kraj pod Krušnými horami má ještě jedno břemeno...
Honem něco veselejšího.
Kadań mile překvapila, oproti očekávání nebo spíš předsudkům je to velice přívětivé město,
prý s nejužší uličkou u nás. Jmenuje se Katova. Odsouzení moc místa už nepotřebovali.
Do výčtu měst v podhůří nesmí chybět Chomutov. Teda u nás je na kruháči větší frmol.
Zapomenout na Klášterec nad Ohří samozřejmě také nejde.
Do Krušných hor se jezdí na kola a láznit do Jáchymova.
V tomto nenápadném domě se láznil i...ale to byste mi nemuseli věřit,
tak si to přečtěte. (obě fota poskytnul účastník výpravy B.G.)
Převážně tu léčí radioaktivním kafem.
Ovšem v nechvalných dobách tu o lázeňském režimu nemohla být řeč.
Nejvyšší čas popojet na hřebeny. Základem je doplazit se co nejdříve nahoru a
cestou se neztratit.
Když se zvolí správný postup, obě překážky jsou rázem vynulovány.
Jenže nahoře může být všechno jinak a turista vidí...no prostě nic. Na Klínovci pořádně ani lanovku.
I sjezdaři se někde zašili a
na německé straně...no to už vůbec. Prázdno, šeď a zákaz.
Všichni byli na české straně v Božím daru v zelené restauraci.
Ani o panoramatech nemohla být velká řeč.
Ale jak to tak na horách bývá, počasí se mění z hodiny na hodinu. Nám stačilo ze dne na den. Ráno už nás probudilo azuro a k tomu se přidaly kvalitní cesty.
Ještě Český Jiřetín s dřevěným kostelem Jana Křtitele a už hurá do spřáteleného Německa,
a když se zčista i jasna objevila cedule Detschgeorgenthtal, bylo zřejmé, že už jsme za hranicemi. Patrně vzhledem ke kontrolované migraci některá stanoviště němečtí pohraničníci ještě neopustili.
V Německu je všechno dokonalé i most přes vodu a
pohled z tělesa hráze.
Neuhausen s doplněním energie do kopců. Z fotky je zřejmé, že tým jel stále v plném počtu.
Pro české turisty bez jazykového vybavení zde orientaci dovedli k dokonalosti. Na nádraží trefí každý a nemusí umět ani šprechtnout.
Sasíci si vůbec na kolotočový pajduláky asi potrpí.
Pro chodcovu bezpečnost tu dělají maximum. U nás máme zákaz vstupu do kolejí tak nějak už zakódovaný.
Zastávka to ale byla velice smysluplná.
Hranice už zmizely, ale návrat do Česka byl zcela zřejmý.
Samou radostí z návratu do vlasti jsme se nijak neupejpali. Ta beránčí pánev stále pálila.
ale doplnit energii byla opět nutnost, až na základnu jsme se pohybovali pouze v lesích skoro mimo civilizaci.
Výprava se velice zdařila a jako prémie se nám každé ráno na základně v Klínech otevřelo famózní panoramato.
Předešlá fotoreportáž ALBÁNIE, BERAT, MĚSTO TISÍCE OKEN
