Jak jsem kdysi taky nastoupil do první třídy základní školy.

 V předškolním věku mě nejvíc bavilo hledat pokémony na haldách uhlí elektrárny. Čudila nám do oken. Rodiče měli vystaráno a nadšení jim opadlo až po návratu horníka ze šichty. Tím ale romantika nekončila. Následovalo zažehnutí

věčnýho ohně pod kotlem, ohřátí vody, přepuštění do plechový vany a následně vynošení do sklepního kanálku.

V době rudýho gentlemana a jeho bílýho bratra s neomylnou opakovačkou však žádnýho kluka nelákalo stát se předákem nebo dokonce vyznamenaným úderníkem. Už tehdy bylo třeba vzít v boji s bledými tvářemi spravedlnost do vlastních rukou a každý chtěl položit život za práva indiánů nebo se aspoň oženit s Nšoči, A tak i řadový indián na haldě uhlí musel být vyzbrojen minimálně  tomahavkem. Kdo však chtěl velet jednotce ani s lukem neobstál a nutně potřeboval pušku. Štěstí mi přálo a na bílém trhu jsem vydražil nefunkční vzduchovku. Okamžitý jmenování kmenovým náčelníkem bylo jen otázkou prvního zasedání Rady starších. Jenom koně jsme tehdy neměli, asi proto jich mám dnes pod sebou stádo...No prostě krásný život normálního, vyrovnanýho indiána.

Vše se však změnilo nástupem do první třídy, kdy pero z čelenky vystřídalo pero psací. Že do věčných lovišť putovalo oslovení náčelníku Mlčící puško čert vem, zdaleka nebylo tolik traumatizující. Pokřikováni Šiško jsem zvládal s noblesou, ale těžce zhojitelnou ránu způsobilo odborný nařízení, předělávat leváky na praváky. Ach jo, už jenom trefit se pravou rukou do kalamáře byl úkol pro pokročilý, ale i plnicí pero umělo později slohovou práci zdevastovat s konečným výsledkem za 5. Text byl natolik ukryt pod nánosem kaněk, že moje hluboký myšlenky neuměl nikdo předat lidstvu. Ani soudružka učitelka. Jako by tehdejší heslo...Kupředu levá, zpátky ni krok...nejednou neplatilo.

A tak neustálým pendlováním psací potřeby z levý do pravý jsem postupně zblbnul. Dodnes nevím, která strana je levá či pravá a s moji navigací si láme hlavu i nejchytřejší džípíeska. Dokonce i jedna ze základních lidských činnosti mi zkraje dělala problém...

Zásahem moudrýho školství jsem dokonale předělán. Píše pravou, lžíci i příbor držím podle mentální situace, aniž bych věděl jestli dobře, a to ostatní dělám výhradně...levou.

Ale zároveň je neskonalou zásluhou tehdejšího výchovnýho programu, že mě nenutili držet v pravý i sekerku, To už by mi ze všech končetin zbyla jen pravá ruka.

Dnes už jsou všichni prvňáčci bez stresu a vyrovnaní. Jen pouhá představa, že mydlí do mobilu levou rukou, je pro mě zdrcující.

Dále nabízím fotoreportáže  DO KRNOVA NA KOLE   a  ŽELEZNÝ FOTOBLOG