Generál Alois Eliáš aneb známe svoje hrdiny?

Dne 15. března 1939 obsadila německá vojska zbytek okleštěného Československa...S povědomím o českých dějinách jsme občas na štíru a neni divu. Od šesté po osmou třídu jsme to za komančů vzali hopem od lovců mamutů až k založení K

To je případ Aloise Eliáše. Jeho "kariéru" svévolně datuji do roku 1917, kdy jako sedmadvacetiletý carský zeměměřič vstoupil do Československé legie. To už měl za sebou přeběhnutí do ruského zajetí. Následoval návrat domů a dále...velitel pluku, studium ve Francii na vysoké válečné škole, velitel brigády a stálý zástupce Československé delegace na světové konferenci o odzbrojení v Ženevě, kde se setkal s budoucím protektorem Čech a Moravy von Neurathem ještě jako rovnoprávný partner. Po návratu velitel armádního sboru v Trenčíně. A jsme na konci září roku 1938, kdy nátlak Hitlera vrcholí.

Na protest je vyhlášena generální stávka a mobilizace československé armády. 30. září je vyhlášen mnichovský diktát. V Beranově protektorátní vládě začíná působit jako ministr dopravy. 14. března 1939 Slovensko vyhlašuje samostatnost, 15.března německá branná moc obsazuje zbytek Čech a Moravy a prezident Hácha se vrací z jednání s Hitlerem již do okupovaného státu. 27.dubna je divizní generál Alois Eliáš jmenován předsedou protektorátní vlády a navazuje spojení s exilovou vládou v Londýně i domácím odbojem. Jeho dvojí život nabírá na obrátkách. Byl bezdětný mohl i s ženou odejít do emigrace, ale odmítl...svými slovy... dělat politiku na pohovce...a přijal tuto funkci...jako službu vlasti...vědom si, že obětuje život.

Nacisté ihned po obsazení protektorátu započali s prosazováním své politiky. Zvláště státní sekretář K.H.Frank v agresivitě vynikal. V době, kdy vítězící Německo vládlo skoro celé Evropě, bylo těžké nátlaku čelit. Pro vlastence byly zvláště bolestné projevy k obyvatelstvu, které měly obsahovat ujištění vlády o loajalitě k říši. K zásadnímu projevu se však nikdy nepropůjčil. Jistě by to ráda udělala hrstka českých fašistů, ale i Němci si byli vědomi, že jejich kredit u obyvatelstva byl nulový. Ač se to může zdát málo, rozhodně se zasloužil, aby se k moci nedostali ti největší patolízalové. Proti represím se mohl ohradit jen protesty, s minimální nadějí na úspěch. I rozhodnutí vlády podléhalo schválení protektora. K jeho "úkolům" například patřilo převést průmysl do válečného hospodářství a slovy fašistů...starat se jen o výživu obyvatelstva.

I když jeho odbojovou činnost nelze vždy zcela jasně zdokumentovat písemnými materiály, mnohé byly z pochopitelných důvodů včas zničeny, je zcela prokázané, že se podílel na zrodu vojenské odbojové organizace Obrana národa, která měla za program obnovu Československa. Nacisté však brzy našli stopu a organizace byla hned u zrodu těžce zasažena gestapem. Ostatně největším důkazem o odbojové činnost generála Eliáše byl samotný obžalovací spis při jeho procesu.

V době, kdy jen za poslech zahraničního vysílání hrozil trest smrti, byl přes různé kanály trvale ve spojení s exilovou vládou v Londýně, kam posílal zprávy o stavu v protektorátu a jako voják naslouchal Benešovi, svému vrchnímu a jedinému veliteli. Před zatčením varoval mnoho osob, včetně ministrů a snažil se opilovat ostří německého tlaku. Jeho neustálé spory s K.H.Frankem byly na denním pořádku. Třeba o přejmenování ulic na německé. Řidiči ví, že z té doby nám až dodnes něco zůstalo.

S postupujícím časem  fašisté shromažďovali kompromitující materiály a svědectví a smyčka se utahovala. Zatknout předsedu vlády však nebylo ani pro Němce jen tak. Soudní proces nemohl být zcela zinscenovaná fraška a musel alespoň budit zdání právní sounáležitosti, i když jemu přidělený obhájce byl Heidrychem proškolen jak postupovat.

27.září 1941, v den příchodu Heydricha byl zatčen, 1.října odsouzen k smrti a 19.června 1942 zastřelen, jako jediný předseda vlády ze všech zemí, které nacisté okupovali. Spekuluje se, že jeho život měl být zachován a po konečném vítěžství jeho osoba použita propagadisticky, ale krvelačnost Heydricha a K.H.Franka předběhla úmysl.

V říjnu 1946 byl Benešem povýšen in memoriam do hodnosti armádního generála, v roce 2002 vyznamenán Havlem Řádem bílého lva a v roce 2006 se státními poctami společně s manželkou pochován na Vítkově v Národním památníku, kam jedině jeho ostatky patří.

Životem, vlastenectvím a sebeobětováním to byl zcela neobyčejný muž, ale bohužel v dnešní době demagogů, zlatokopů a korupčníků se slovo vlastenec vytrácí a z generace novodobých politiků neznám nikoho, kdo by se mohl morálním kreditem Aloisi Eliášovi dotknout alespoň kotníků. To byl opravdový vlastenec, který si rozhodně nezaslouží zapomenutí.

použité zdroje: Dušan Tomášek a Robert Kvaček - Generál šel na smrt,  René Küpper - Frank

Rupert Butler - Dějiny gestapa

Praha, Královské Vinohrady, roh Francouzské a ulice Jana Masaryka.