Sednu do vlaku, spočítám deset tunelů, z okna omrknu údolí Svitavy a už palubní rozhlas hlásí, Brno hlavní nádraží, konečná stanice, prosíme vystupte. Pro osvěžení paměti by pro mě mohl ještě dodat a nezapomeňte na sedadle foťák.
VŠECHNY FOTKY JSOU KLIKACÍ A MOJE
Pro začátek byl všeobecný plánek dobré řešení,
a tak zbylo jen rozhodnout kudy, čím a jak se budu pohybovat, a protože tramvaje v Brně nejezdí, tak to šlo šalinou, případně šmirglem,
autobusem
trolejbusem a nebo pěšky. Zvítězila kombinace. Fotky jsou použity z reportáže z výročí 150 let zahájení městské hromadné dopravy, samostatný blog zde.
Zpět k tématu. Naproti nádraží je provozovna, která si ještě zachovala podobu a obsluhu klasického bufetu na stojáka. Žádný burgry jako vedle na rohu či co, ale bůček, sekačka se salátem, ovarový koleno s křenem, no prostě pořádný jídla. Volám sláva pani Havelkové.
Hned v první hospodě pod Kapucínama, kam se chodí úzkým průchodem vlevo,
bylo plno,
protože tam probíhal candrbál. V současné době mají zavíračku a připravují výstavu modelů perpetum mobile.
Zelňák zel prázdnotou, nebe ještě zatažený
tak jedině rovnou do pivovaru na Esbéčko. Tedy Starobrno.
Ale aby nedošlo k mejlce, že nemám jiná témata, kousek od pivovaru je Výstaviště
kam každý rok jezdím na Motosalon obdivovat motorky.
A zase skoro naproti je letohrádek Mitrovských. Konají se tu výstavy a svatby.
Za nedalekým Mendlovým náměstím stojí budova Opatství a před ní v parku
mramorová socha Gregora Johanna Mendela, na kterou se složilo 150 přírodovědeckých ústavů z celého světa. V 50. letech 20. století se soudruzi rozhodli, že jeho učení neodpovídá marxismu leninismu a byla málem zničena.
z druhé strany bazilika Nanebevzetí Panny Marie.
Menší občerstvení a jde se dál
nebo přesněji stoupá Pekařkou podél fakultní nemocnice u svaté Anny.
To je samá nadúrovňová komunikace, ale podúrovňové chodníky mají málo kde.
Tak samozřejmě bez zastávky U všech čertů na oslavanským by to nešlo, zvlášť když se tam na toaletě dá na dobu nezbytně nutnou spočnout.
K doplnění došlo až naproti svatému Michalovi,
a pak už vzhůru na Špilas. Kondiční procházka neuškodí.
Zločincem bych tehdy teda nechtěl být. Jen to nepohodlí ve společném spaní v okovech a zima k tomu. A tohle byl jestě luxus. Odsouzenec na doživotí byl přikován v sedě nebo leže v tmavé kobce o vodě a chlebu a zamřel zhruba do třech měsíců.
Brrr, honem něco veselejšího, třeba že se horní nádvoří chodím rád dívat na panoramata
Přímo pod Špilasem je zpřístupněný ještě nedávno úplně tajný protiatomový kryt. Dnes proměněný na stylový hotel.
Součástí je kavárna, kde se můžete v horku ochladit. Teplota je stabilně cca 18 stupňů a
navíc si můžete něco poučnýho přečíst. Doslova poučného. Fotoreportáž zde
Dva velikáni u kostela svatého Tomáše. Na koni sedí Jošt Lucemburský, moravský markrabě a později král římský.
V zimě se kolem něho bruslí.
19. listopadu 1805 vjeli do města Brněnskou bránou po současné Pekařce elitní myslivci maršála Murata. Viz Slavkov 2019
O den později je následoval v doprovodu osobních mameluků císař Napoleon. Musela to být podívaná, o kterou domorodci ale moc nestáli, čekala je zlá doba. V Místodržitelském paláci, který je vidět v pozadí kluziště, se před a po bitvě u Slavkova císař ubytoval.
Zvířený prach od kopyt koní jsem spláchnul hned naproti jedním parním.
Ještě přes Moravský náměstí, kde s vámi za kilo při adventu zatočí
k památníku Leoše Janáčka, tedy úplně nejpřesněji k Lišce Bystroušce, památník je vedle a
je tu bod obratu. Mít trochu víc času, počkám na šalinu na zastávce, která je kulturní památkou a
a zajedu ještě na jedno stylový do Technickýho muzea.
No nic, valím zpět. Ne že bych cestou akademicky nepokecal,
ale zadání bylo neúprostné a navíc už jsem byl nastaven duchaplnou diskuzí sem.
Šalina vlevo minula Masarykovu univerzitu a míří přímo do Evangelického kostela J. A. Komenského známého jako Červený. Vpravo Ústavní soud a podél něho
mířím na Čáru aneb Českou ulice. Možná jsem cynik,
ale najednou na mě přišel hlad.
Čas ubíhal, ale u Pegase je zastávka pravidlem, to dá rozum a
trošku nad plán byla jen pavlač a skvělé nefiltrované Svijany.
Na Svoboďáku vždy vládne pohoda
a pokud nevíte kolik je hodin, netřeba čumět do hůlky, stačí jen udělat půlkrok vlevo a mrknout na věž svatého Jakuba.
Kulturu ale vynechat nemůžu, aby nezpanikařili potencionální účastníci brněnského srazu blogérů o kterém se ještě neví kdy bude, ale bude. Mahenovo divadlo
a Dům umění města Brna.
Tak ještě kolem hradeb na promenádu,
malým zázrakem je tu hned léto.
a podél vodních schodů k nádraží.
Ze silničního značení se zdá, že bydlíme trošku mimo dění,
a tak raději ten vlak. Za prvé už jsem požil a za druhé v klidu sednu a bezstarostně jedu vstříc očekávání, že za toto objevné putování dostanu putovní standartu.
a ještě trochu hantecu https://www.youtube.com/watch?v=L-HsoROBvWc
