Do Jeseníků dolů a nahoru od rozhledny k rozhledně.

Když se chce člověk rozletět pohledem do krajiny, musí na rozhlednu, to dá rozum. A tak po vodopádech přidávám rozhledny, tedy přesně jen dvě, mně stačí i vyvýšená místa, pač na rozhlednách nejsou výtahy a na schody jsem línej.

VŠECHNY FOTKY JSOU MOJE A KLIKACÍ

Tak kudy to vzít. Ideální přes Lanškroun, pač tu mají super rozkvetlý kruháč.

Další zastávka v Rapotíně. Oficiální název je Veterán muzeum, ale někdo tomu říká věčná škoda a někdo zase šrotiště. Můžete si vybrat.

Červenohorský sedlo. Zde sice rozhledna není,

ale můžete si stoupnout na lávku a sledovat cvrkot na silnici.

Původně bylo v plánu Rýmařovem jen profrčet, ale jistě uznáte,

že to nebylo bez zastávky možný.

V úžasu setrvali všichni, až jim kapala zmrzlina za sako a výstřih.

V Dolní Moravici vlevo z hlavní, stoupat a stoupat, a pak ještě po schodech na rozhlednu v Nové Vsi.

Jakási naučná stezka pro děti tu při mé první zastávce ještě nebyla,

a tak pohled do krajiny nebyl ničím rušen.

Cestou na Ovčárnu nebyl  pohled vždy libokrásný, líbil by se snad jen poznávacímu zájezdu kůrovců,

ale nahoře už parádní nad střechou se rýsujícím Pradědem.

kdyby si někdo nevšimnul. No co, nemusím všude furt lozit i na rozhlednu se dá podívat ze spodu.

Byla by škoda při cestě nestrčit pneumatiku do Karlovy Studánky.

Leccos naznačovalo, že na vyhlídkovém místě v Hynčicí pod Sušinou, bude docela nával,

ale nakonec jsem měl na vyhlídkovém stanovišti sólo s

místem velice pohodlném k rozhlížení. Jen sedíte, čučíte a odpočíváte.

Protože do kopce nerad zastavuji, vytipoval jsem si ve stoupání pozoruhodnou vyhlídku, jakoby ze známé pohádky.

A kaple přebudovaná na penzion mě taky zaujala.

Tady ani tak ne, ale

i z věže kostela může být bezva výhled. Třeba jen na rozkvetlou louku plnou čmeláků a včel.

No nic, valíme na další rozhlednu. Cesta vede přes Velké Vrbno.

a pak zhruba tady tudy, taky kudy jinudy,

až na rozhlednu Dalimilovu,

která je věrnou kopií původní historické rozhledny Kaiser-Wilhelm-Turm, která stála od roku 1899 do roku 1973 na vrcholu Sněžníku. Výška 33 metrů, 168 schodů.

Při pohledu pod sebe mě hned napadlo, že dvě Tojky  asi při velkém náporu stačit nebudou.

Při zírání před sebe se rýsuje exkluzivní rozhled do krajiny. Když po nakreslené cestě půjdete furtum furt až k obzoru,

s orientačním bodem tři smrky,

dojdete, případně vyjedete na chatu Paprsek. V dáli vidíte výchozí bod.

Chata má parádní terasu,

z které je famózní pohled do krajiny.

a k večeru až trochu strašidelný pohled na Dalimilovu rozhlednu.

Když už jsme tak nahoře, sluší se připomenout, že v horách žijí kamzíci.

Dolů to jde i druhou stranou po proudu Kunčického potoka. Viz

fotoreportáž OD VODOPÁDU K VODOPÁDU,

a pak třeba kolem třech stromů

a chaloupek domorodců

se zastávkou u malých, voňavých panoramat, a pak

sednout na nějakém vyhlídkovém místě

a zase do nějakého kopce. Třeba na Rejvíz omrknout další chaloupky,

pokecat v hospodě se štamgasty a pomalu se chystat domů.

Tato chaloupka avizuje, že každou chvíli budeme opět nahoře na Ramzové, což je vyhlášené zimní středisko s vlakovou zastávkou hned přes silnici pod sjezdovkou a sjedeme

do Branné, která má parádní panoramato.

a v  Nových Losinách mě zase zaujal most přes Novolosinský potok.

Tak ještě Loučná nad Desnou a

 a poslední zastávka na zámku Velké Losiny.

uf to byla štreka, a jak mi vytrávilo.

PŘEDEŠLÁ FOTOREPORTÁŽ JESENÍKY A VODOPÁDY