Pak je to jasný, nebyli jste v České Třebové na jabkancové pouti, případně vám v knihovně chybí správná kuchařka. Podle názvu by se mohlo zdát, že nejdůležitější jsou jablka nebo teda jabka, ale tak to není. Základem je
bramborové těsto, tvaroh a cukr, ale v první řadě nadšení a šikovnost kuchařů.
VŠECHNY FOTKY JSOU KLIKACÍ
Výsledek je potom takto famózní už jen na oko.
Ale vezměme to popořádku a městem se malinko projděme. Česká Třebová je město nádražáků a koleje stojí také za jeho rozkvětem. Z provinčního městečka se stal důležitý železniční uzel. Však jím denně projede spousta vlaků, zvláště nákladních.
Osobní mají frekvenci ještě větší, ať už ve dne
nebo v noci. Obě fotky mi laskavě poskytnul kamarád a velký mašinkový odborník Pavel Stejskal.
Hned vedle kolejí, jak je dobrým zvykem, stojí nádražní budova.
Naproti je suchou nohou autobusový terminál
a pod ním podzemní garáže, přesně pro 259 aut. Z nich se spodem dostanete až na nástupiště. No které město takový luxus má? První dotyk s městem je příjemný.
Tím dobré zprávy končí. Kousek pod komplexem je socha Jana Pernera, do které prý místní neměli co kecat. Jak poznamenal jeden můj kamarád, vypadá, jakoby přežil Hirošimu.
Kdyby aspoň koukal na koleje, ale celou dobu má před očima hodiny.
Takto vidí slavného stavitele v Pardubicích. Sice taky nehledí na koleje, ale hodiny má za sebou a pod kontrolou každého, kdo k nádraží přichází.
Rozhodně doporučuji pod radnicí, směrem k vlajce EU,
omrknout velorexový muzeum.
Vždyť tady má rodný list a postupem doby,
kdy se zrodila poptávka po voze pro invalidy, se stal ikonou, protože vynikal pohodlím, prostorem, akcelerací, rychlostí, nosností, komfortem...Samostatná fotoreportáž plná Velorexů zde.
A taky se můžete v muzeu projet v dřeváku.
Nevyšší čas, vrhnout se na jabkance. Jen se omlouvám za kvalitu fotek. Podmínky byly bojové a stále se mi mlžil objektiv. Na začátku jsou brázdy nebo řádky. To je stejný.
Na podzim přijde sklizeň.
jde to i takto, ale to není ono. Jednou jsem si na takovém pytlíku přečetl...země původu, Egipt. To není moje pravopisná chyba.
Pak se brambory vařené ve slupce oloupou a přenesou do výrobny,
kde se začne tlučením
a pokračuje hňácáním.
Vyhňácané těsto se nakrájí,
nechá chvilku
odpočnout a
vyvalí do konečné placky.
Následně se potře buchtovým tvarohem,
přeloží a přenese
na plotnu a
hlídá.
V poslední operaci se pocukruje, omastí máslem a
na závěr donese zákazníkovi před oči a pod nos.
kdybych měl recept nějak shrnout...
To vše se dělo za těmito zdmi. Konec kuchařky.
Pokud někomu chybělo duchovno,
snadná pomoc, jen kousek výš stojí rotunda svaté Kateřiny, nejstarší románskou stavbu v širokém dalekém okolí
ale lze se jenom tak projít a trávit v třebovských uličkách.
Pokud konzumace překročila běžný energetický příjem, pak je tu další řešení. Nad Českou Třebovou je v zimě lyžařský a v létě trekový areál Peklák. Nahoru potíte, dolu frčíte, jen je třeba si vybrat správnou stopu.
a pak se jen vezete.
Pro ty co si nevěří nebo věří až moc, je nahoře připravený rámeček na fotku s panoramatem města. A můžete domů poslat pohlednici. Trasu jsem absolvoval, ale fotky poskytl další kamarád Dalibor Škoda.
Pro zvídavé bych doporučil o kousek dál na Kozlově chatu, která nese jméno slavného malíře Maxe Švabinského, který zde dlouhá léta působil, což u malířů znamená, maloval. Navštívit lze i chaloupku, kde pobýval.
Konzumentů čehokoliv se sešlo takové množství, že někteří z toho žmourali.
Někteří na jabkancové slavnosti přijeli vlakem,
školní zájezdy autobusem,
jiní na místo připlavali a
všichni byli nakonec s fajn akcí spokojeni. Nakonec zbylo i trochu času, stavit se u sněhuláka na předvánoční puč, zvláště když vánoční není tak jistý.
Kdyby někdo doposud postrádal základní informaci, tak Česká Třebová má samozřejmě také svůj minipivovar.
Předešlá fotoreportáž KOKOŘÍN A OKOLÍ
