V českém podhůří neznalého turistu zmatou průmyslem, ale nahoře je všechno jinak. Pohoda, klid, pivečko. Nutno přiznat, že na německé straně se k horám chovali o mnohem šetrněji. Teď už se chováme i my, a tak turistů přibývá.
VŠECHNY FOTKY JSOU MOJE A KLIKACÍ
Část první etapy jsme strávili ve vlaku, z toho dvě hodiny v tunelu z důvodu lidského neštěstí. Výstup byl v Mostě. Právě tento kostel byl pošoupnut o kousek dál, aby nebránil těžbě. Přesněji o 841 metrů, což je v Guinessově knize rekordů zaznamenáno jako přeprava nejtěžšího objektu po kolejích.
Když narukovat, tak dycky Most. Pro mě v roce 1974, ale
kde jsou ty doby. Tady jsme spali i bděli na stráži proti imperialistickým hrdlořezům. Dnes tam přespávají možná jen bezdomovci a hrdlořezové se mazaně přestrojili za turisty.
Konec nostalgie a naložit kola opět do vlaku směr konečná, Moldava v Krušných horách. Kdo by takový krpál šlapal. Zvláštností tratě je takzvaná úvrať ve stanici Hrob. Vlak vydejchá nahoru a pokračuje do protivky zase nahoru aniž by se otočil. To znamená, že na obou stranách vlaku musí být hnací vozidlo nebo pak jedině nahoru vycouvat.
Moldava nás nepřivítala zrovna luxusním nádražím. Ono taky moc nefunguje.
Pokračovat dál do Němec už to nešlo, hned pod hraničním mostem trať končila
a pokračoval už jen náznak železničního tělesa
Jako zvláštnost lze na německé straně najít nádraží bez kolejí, ale teď, když už zase kámošíme, mají být koleje prý údajně opět nataženy.
Ale mám i další dobré zprávy. Výpravu do Krušných hor jsme v dostatečném předstihu avizovali. Výběrové řízení na naše občerstvení vyhrál Budvar.
Druhý den nás čekala pohoda přírodou, nejdřív kolem malé vody v lese
a pak velká a modrá v přehradní nádrži Flaje
kdyby někdo myslel, že kecám.
Pak už trasa vedla kolem českých chaloupek a
německejch chalup
na německé pivo s kámošem.
Terén na hřebenu byl ideální,
ale užít si sjezdu a spustit se dolu se nedalo odolat, i když příjezd do Litvínova kolem vybydleného sídliště nebyl ten ideální pozdrav,
ale zámek image města vylepšil.
Při té příležitosti jsme si zajeli také na zámek Jezeří
i když pohled dolu teda nic moc.
Tak honem zase nahoru a zpět do údolí, až to bude nezbytně nutné.
Krušnohorská hřebenovka je mírně náročná, pohodová a přírodní.
Výhodou jsou panoramata
Nahoře nám nebyla jasná příčina uschnutých stromů, možná pozůstatky po době chemické, možná nadmořská výška.
Měli jsme z trasy trošku obavy, ale štěstí se na nás nahoře usmálo.
Dříve bychom byli narušitelé, které je třeba zastřelit, protože úkol zněl jasně, ale v nové době se hraniční potok neřeší.
Navíc všechno se prolíná, chvilku jezdíte u nás,
a pak zase u nich.
Chvilku jsme se cítili jako v Rusku,
chvilku v jako v Peru,
ale většinou jako doma, což v tomto případě bylo v Německu ve vietnamské restauraci s vítězným Budvarem.
Prostředí bylo parádní,
kulisa veselá,
ale byla zastávka, kde nám naopak zatrnulo, zvlášť když se člověk zamyslí, jak taková zrůdnost fungovala.
Když jsme si jen tak nahoře jezdili,
a obdivovali kouzla přírody, jako třeba vřesoviště,
bylo nad slunce jasné, že se jednou taky musíme svést z kopce. Zlomovým bodem byla Komáří Vížka,
a pak už jen sešup s mezipřistáním u štoly Starý Martin. Doloval se tu cín.
Železniční most signalizoval, že brzdění vystřídá opět šlapání,
což se stalo v Krupce. Ano tam odshora jsme přifrčeli
U zříceniny místního hrad
kromě nás se tu zastavil také Goethe.
A ještě jedno kamenné zastavení, zřícenina kostela svatého Prokopa.
Konečná Teplice.
město samo a především lázně jsou plné květin
a fontán
většinou obojího dohromady.
Právě v Krušných horách, obklopeni zelení se naplno projevilo naše souznění s přírodou a vegetariánské sklony, doplněné moravským vrabcem a knedlama.
tematicky předešlá fotoreportáž PODÉL LABE DO PRAHY
