Jistě jste už odhalili pravidlo podle kterého se vám ztrácejí, nebo lámou věci, které jsou pro vás milé, nebo důležité. Zvláštní, že se nikdy neodporoučí krámy, které pro vás nic neznamenají.
Když jsem pracovala v Londýně, potkala jsem tam slečnu z Ekvádoru. Byla zaměstnaná v hotelu na Oxford Street jako já a chodily jsme také do stejné jazykovky. Rozuměly jsme si tak, jako bychom se znaly celý život. Jmenuje se Nataly. S Naty jsme pořád ve spojení, přestože od našeho posledního setkání uběhlo už několik let. Ale pokaždé, když si voláme na Skypu, mám pocit, jako bychom se viděly naposledy včera. Při loučení jsme si tenkrát s Naty vyměnily náušnice. Dodnes to považuju, za docela vtipný a milý důkaz přátelství. Já jsem tenkrát nosila vlastnoručně dělané červené náušnice, které pro jejich originalitu obdivoval celý Londýn, a věděla jsem, že jí se také líbí. Před posledním objetím jsem si je sundala z uší a dala jí je, aby na mě nezapomněla. Milovala jsem je a mohla jsem si je doma vytvořit znovu. Přesně ty samé. Ale neudělala jsem to, z rituálních důvodů. Jediný originál má teď Nataly. Než jsem se v ten moment nadála, vtiskla mi ona do dlaně ty svoje. Byly nádherné, dokonale etno-jihoamerické. Vyrobili je indiáni v Amazonském pralese. Bylo to pro mě velmi speciální. Nosila jsem je děsně ráda a dodnes miluju fotky, na kterých je mám na sobě.
K velké lítosti je však od neznámého okamžiku už několik let nemůžu najít. Nikde. Na žádném možném i nemožném místě. Je to k uzoufání hledat stále dokola všude, kam jen dosáhnete vy, nebo světlo baterky. Nemám je. Jsou prostě fuč.
Zajímavé je, že většinou ztratíte věci, které jste vždycky střežili, jako oko v hlavě a věci, které pro vás mají paradoxně velmi speciální hodnotu. Jako třeba pas, nebo velkou obálku s účetnictvím. V Turecku, kde jsem strávila více než 10 měsíců života, jsem úzkostlivě vedla a střežila takové moje malé účetnictví, abych po návratu věděla, kolik mě ten rok vlastně stál. Číslovala jsem pečlivě každou stvrzenku, která vyjela z bankomatu a psala si příjmy i výdaje do úhledných sloupečků. Jenže po návratu – po některém z mých četných stěhování – se obálka s čísly prostě vypařila. Není po ní ani vidu ani slechu. Jistě si dovedete představit, že mě to přivádí k šílenství. Vsadím se, že kdybych se nesnažila všechno tak pečlivě uchovat, tak bych dnes přesně věděla kolik a kde, a to zcela přesně.
No, co už. Důležité adresy, unikátní mapy, vzácné dopisy, oblíbená trička a věci, které „tady přece vždycky byly“ tady najednou nejsou a to prosím přesně v moment, kdy je nejvíc potřebujete.
Emocionální vazby na věci nás někdy zatěžují víc, než vazby na lidi. Věci, věci, všude věci!
Nutí mě to zamyslet se nad tím jak je to možné, že ty drobnosti které ztrácíme jsou téměř z pravidla něčím výjimečné a nám z nějakého důvodu vzácné. Jestliže život je škola, možná že tohle je další lekce. Třeba je to podnět k tomu, abychom se naučili tolik nebazírovat na pomíjivých věcech, na dočasných záležitostech a třeba nás to má nasměrovat spíš dovnitř, na něco, co má delší trvání než je poločas rozpadu materiálů.
Vždyť „prach jsi a v prach se obrátíš“ a s tím i všechno co z prachu vytvoříš. Snaživko snaživá, říkam si, vždyť na tomto světě ti nic nepatří a každá snaha si cokoliv přivlastnit jen odvádí pozornost od nesmrtelných záležitostí. Další, co malého člověka z prachu mate je fakt, že všechny věčné a trvalé záležitosti jsou neviditelné. Navíc jsou uvnitř nás samých, což také stěžuje možnost je vidět.
Svým způsobem jsme slepí. Jde jen o to, jestli si rozvineme šestý smysl. Když už nevidíme jasně, možná, že při troše snahy budeme cítit jasně.
