Uganda: Běloši neumějí zdravit a černí nevědí kdy odejít

Články bez diakritiky. Uganda je strašlivě přelidněná. Lidé jsou všude, všude kam se podíváte a kam se hnete. Nikdy jsem netušila, že to slovo VŠUDE bude mít někdy tak absolutní význam.

Jsem unavená a téměř otrávená z každé další černé tváře. Už tři týdny jezdíme po cestách a cestičkách v malé africké zemi – Ugandě – a nebyla jediná minuta, kdy bychom se mohli skutečně kochat nádhernou přírodou kolem. Vlastně jen slyšíme neustálé MUZUNGU, MUZUNGU, a čelíme náporu pozornosti, který se dá jen stěží unést s klidnou myslí. Vybíhají s houští a chatrčí, sesedají z rezavějících kol a volají svoje sousedy, aby se šli honem taky podívat. Do toho nevolají, ale přímo řvou: Ava Muzunguuuu! Hauaya! Hauaya! HAUAYAAAAA!

Ještě horší variantou, jak se ukázalo, je jejich ustavičné: „Give me money!“ (Dej mi peníze.)

Jsem lidumil. V podstatě. Jsem i děckomil. Ale všechno má své meze.

Naštěstí pro naše duševní zdraví, jsme objevili jedno místo na kopci poblíž jezera Nkuruba, kde se jako záchranné lano od kouzelného dědečka objevil super klidný miniaturní kempík.

Vzpomněla jsem si, jak doma neodpustím kritiku jednoho fenoménu, který jistě znáte. Vždy mě zaráží, když se míjím na ulici s člověkem, kterého zná, on zná mě, jsem přesvědčená že mě zahlédl a přesto se nedočkám pozdravu, ani prostého kývnutí hlavy. Jsou tací, kteří prostě raději počítají dlaždice na chodníku, nebo holuby na střeše, než aby na vás zareagovali. Jistě, možná zkrátka nejsem tak milý člověk, kterého každý rád vidí a touží se s ním pozdravit, ale přesto... možná to znáte taky... zvedám někdy s údivem obočí.

Nikdy jsem nevěřila, že v Ugandě změním přístup. A k tomu tak radikálně. Jsem přesvědčená, že jsem na ulici nikdy nikoho vědomě nezignorovala. Tady, po třech týdnech úsměvů a zdravení, jsem se dostala do fáze, kdy (v zájmu vlastního duševního zdraví) ignoruju všechno, co se hne. Včera u řeky (která mi svou chladivou vodou po celodenním rovníkovém šlapání do pedálů měla zachránit život) bych se soukromí uhledala k smrti. Musela jsem programově ignorovat, ignorovat a ignorovat. Soukromí je zkrátka luxus, který si nemůže dovolit každý. Stala se ze mě hrubá, nespolečenská a nevychovaná běloška.

Když jsme byli v Ugandě teprve tři dny a chodili po Kampale (hlavním městě), potkali jsme pár bělochů. Měli tam patrně nějakou práci, školu, cestovali, nebo cokoliv. Nevypadali, že mají pouze turistická víza, jako my. Asi tam byli už rozhodně déle, protože vypadali všestranně aklimatizovaní na místní poměry. S pozdravem druhé bílé tváře se neobtěžovali. Byla jsem zklamaná. V té chvíli jsem čekala, že nás jako své bílé soukmenovce prostě pozdraví (rozuměj, prostě nás nezignorují), ale to jsem byla ještě příliš fascinovaná a překvapená snad ze všeho, co bylo africké. Nebo z toho, co v Africe africké nebylo. Nadavala jsem si ten den pod vousy: „Ti běloši jsou děsní, vůbec neumějí zdravit! Ať se podívají na místňáky, jak pěkně si kynou na pozdrav, dávají si ruce na potkání a usmívají se na sebe! Tak to má být. Proč to těm bílým dělá takový problém?“

Teď, po nějaké době, kdy jsem se pravděpodobně už vyzdravila z podoby, si kladu jinou otázku. „jak to ti Ugandani pořád vydrží? Jak se můžou furt usmívat a na všechny reagovat?“ Asi bych zešílela! (Bez pauzičky v Nkuruba Lake Campu jsem od toho nebyla daleko.)

Dorazili jsme do kempu a viděli jsme nějaké turisty. Později jsme se dověděli, že jsou z Anglie, Nizozemska a Německa. Když jsme přišli zmožení, sednout si do stínu rákosového altánu, nikdo nezvedl ani pohled, natož ruku, aby nás zběsile vítal. Byla jsem vděčností bez sebe. Nikdo nám nenutil svou ruku ani úsměvem nenutil k obligátnímu: „How are you? I´m fine, how about you...“ (Jak se máš? Já se mám dobře, co ty?). Bylo ticho. Nic. Mohli jsme tedy v klidu usednout, vychladnout, objednat si. Jaká úleva. A pozor, když jsme stavěli stan, nikdo nepřišel z metru sledovat, jak se napíná tropiko. Úžasné.

Je krásné, jak si běloši dávají prostor a navzájem si respektují soukromí!

www.cestyterez.com