Nebuďte hrubí - jsem strážce pořádku!

Dneska zase leje. Sakra. Kdo má venku v tom počasí vydržet? Ani svýho psa bych nevyhnal.

Pepa si myslí, že to ještě není tak zlý (řekl, že jen mrholí) a naznačuje, že je třeba vyřešit  ten bordel u nádraží.  Je to naše práce, co nadělám Ale já tam chodím fakt nerad. Schází se tam lidi, co nemůžou spát, nebo nemají kde. Nádraží. Kulturní koutek. Tenhle druh lidí se tam scházel vždycky. Nemají co napráci. Jediný vzrůšo je, když někoho otravujou o drobáky, nebo se nahlas baví o kolemjdoucích. Pak čekají, jak budou ragovat. Pokuřují co je právě po ruce, postávají, ruce v kapsách a odhazujou vajgly – některý ještě doutnaj, a vedou agresivní řeči.  Holky s překresleným obličejem se občas někam vypaří a pak se zase vrátí… Hodiny plynou. Sestava se občas trochu mění, ale jsou to vesměs ti samí. Znám je.

Minulej pátek se tam strašně poprali. Tak jsme měli co dělat.  Ráno jsme tam došli a viděli to. Všude lítalo peří a rozcupovaný povlečení. Stará Kodrcková říkala, že se tam v noci začaly tahat dvě ženský o nějaký kradený duchny (bože, kde je vzaly??) a když to začalo být příliš, vmíchali se do toho i jejich chlapi, co do té chvíle stáli opodál. Pak i tekla krev a byli tam i fízli.

Celej Nádr plnej peří. Všude. Vypadalo to tam jako v nebi. Tyvole. Ale zkus zametat peří, když máš eště celej den větr. Všichni byli vod toho peří. Pepa mi dokonce poslal posily. Nějaký mladý kluci. Jsou u nás noví. Zametali jsme to celej den, furt dokola.

Ale dobrý bylo, že po tom nočním průseru tam byl tři dny klid. A pak jsem dostal jinej úsek. Álej u divadla. Tu mám rád. Tam je jenom lisít. Vobčas vajgle, nějaký papírky vod lízátek. Prostě pohoda. Nejezdí tam moc aut a chodí tam hezký holky. Když je sluníčko, tak nastavujou hlavy, nebo nosí ty velký sluneční brejle a vypadaj jako filmový hvězdy. Jednou doklapala kočka a jak mě míjela,  tak se pousmála a řekla díky. Tyvole, málem mě vypadl smeták z ruky. Za co jako? Zeptal sem se. Ale vona už byla pryč. Měla zlatý vlasy. Hej, byla fakt krásná. Začal jsem se dívat kolem sebe. Vona skoro lítala. Musel sem to rozdejchat.

Byla hezká a cejtila se hezky, protože já taj dělám hezkej chodník. Park mám rád. Babky chodí a sedaj si na lavičky. Plkají o blbinách, nebo jen tak ližou zmrzlinu. Jak se trocha oteplí, tak na rohu otevřou stánek. Po zimně začali lítat holupi a serou na lavičky, to mě štve. Babky si tam dávaj noviny. Nikdy nezahodí papír na zem. A dětem, co je občas hlídaj, to řikaj taky. Tak to má byt.

Někdy je to ale na hovno. Dělal sem tudle u tramvají, a lidi mi normálně dycky uhýbají, ale teď tam stál týpek – byl mladší, než já! – neuhnul ani o cenťák. Řekl sem bacha. A von ať neseru. Nemám rád dlouhý řeči. Nebyl to dobrej den, foukalo a už sem to tam zametal po třetí. Chytl sem ho a trochu s nim zatřásl. Tos měl vidět lidi kolem. Jeden chlap na mě zařval, co si myslím, že zavolá policajty.  Tlustá baba co stála hned vedle vohrnula držku. Copak neviděla, kdo si začal?  Paní, myslel sem si, kdybyste byla mladá a krásná, tak byste šla kolem jak ta zlatovlasá a řekla byste díky. Nejradši bych jí to řekl. Tak jak to je. Jak sem to dělal dycky. Ale Pepa říkal jasně, že nemáme s lidma moc mluvit. Prej, udělej svou práci a jdi. Tak jsem šel.

Když sem tam byl onehdá – u nádraží -  tak tam byli všichni z mojí party.  Dívali se na mě divně. Pak začali děla ty svý vtipy. Co děláš? Seš jak uklízečka! Neřvi na něj ty ´čo, dyť je to strážce pořádku! Hehehe. Proč´s nešel rovnou k fízlům ty voe! Všichni se smáli. Ale já na to seru. Mám prácu. A cigára, co kouřím, sem si koupil. Měl sem sice zaťatý pěsti, ale co už. Pepa je sice taky hňup, ale měl pravdu když říkal, že si nikdo neváží toho co děláme. Udělám co mám a jdu. Seru na ně. Vejplata je za dva dny. To budou chtít na cigára.

Už se těšim, až zas dostanu alej u divadla.