Ubozí chlapci. Jak mohou vyrůst v muže, když kolem nich žádní nejsou, aby jim ukázali, jak na to?!
prozeny.cz
Vychovávají je matky, které postrádají tu správnou něhu a pochopení (samozřejmě, když se urputně snaží plnit roli matky i otce zároveň!) a vůbec nerozumí fotbalu. To je teda pech. Celou školní docházku je sekýrují a vychovávají v přefeminizovaném prostředí českého školství, kde je mužem maximálně tělocvikář (a to ještě jen pár let po škole, než zjistí, že je ve sborovně „těch bab na něj nějak moc“). Potom, ubohý mladý mužský jedinec začne chodit s holkami (jakési hormonální pnutí), se kterými navštěvuje kino a místo toho, aby se automaticky viděl, jako ten hlavní hrdina, kterého ztvárňuje Gerard Butler (podle mě testosteronové tornádo), tak vzdychá se svou slečnou nad romantickou zápletkou. (Tak, jak asi tuší, že by slečna ocenila.) Chudáci kluci. Dali jim velkolepý job, obrovskou hračku na hraní, které se říká svět, a nikdo jim k tomu nedal manuál! Jasně, že teď před tím vším sedí bezradně na patníku s koleny pod bradou. Jediný, co je napadne - že by snad mohla poradit máma.
Moje maminka jednou řekla, že ke svému synovi, mému bratrovi, nějak nemá klíč. Byla smutná a nevěděla si rady. Vychovávala ho sama. Všechny mužské vzory, které se mu kdy pokusila přivést, byly tak nějak příliš daleko. Zkrátka nefungovaly. A můj bratr vytrvale bojkotoval všechno, co bylo v naší domácnosti ženské. (Takže všechno.) Ti dva na sebe celý život mluvili odlišnými kmenovými jazyky s odlišnou gramatikou i výslovností. Oba dobří lidé, samozřejmě jen s dobrými úmysly, vysílali si signály, zoufale se snažili jeden druhému porozumět. Tisíckrát zjistili, že se tím dělá jen větší zmatek, ale tisíckrát se pokusili znovu druhému vyjádřit, co se po něm chce. Teda maminka vysílala, co po bratrovi chce a jeho to popuzovalo, protože zrovna urputně hledal tu knihu – manuál. Její slova mu byla naprosto nesrozumitelná, hlavně jich bylo moc. A jeho mlčení jí bylo příliš nicneříkající. Chyběl jí kontakt. Jemu chybělo to otcovské: „Dobře synu!“, a jí zase synovo: „Maminko, maminečko.“ A tak mají jeden druhého ve svém životě a jsou tak nějak rozpačití. Nikdo neudělal žádnou chybu. A oba jich udělali strašně moc.
Přesto z něho vyrost muž. MUŽ. Občas trochu studí, ale uvnitř má horké jádro. Moc toho neříká, ale když přece něco řekne, tak tím debata končí. Je si vědom své síly a jedinný co chce, dát ji a všechno svoje odhodlání jediné ženě. (Asi je jasný, že to není ani jedna z nás.) S ní vybudovat hnízdo a potom si do jeho nitra pohodlně sednout k televizi. Je z něj muž, který je někdy příliš nevrlý, trochu hrubý, když nemá náladu, moc toho nenamluví a dost toho sní. Potom jde a koupí dům, vymlátí několik starých zdí a novou koupelnu obloží krásnými zelenými kachličkami. Můj brácha je chlap, a vůbec nechápu, jak a kde to nabral. On totiž taky nedostal ke světu mužský manuál. Je teda pravda, že si od nás dokázal udržet celý život odstup. Což bolelo. Ale nakonec je to jedinej chlap v rodině. A koneckonců bez vzoru.
Tak, a teď zpátky k těm ubohým, ztraceným chlapečkům. Jestli se vám zdá, že je mužství v naší společnosti ohroženo, tak tady je jedna rada. Bylo by fajn… nevím, kdo to začne, ale jedna z generací musí a je to – drazí mužové – čistě na vás… kdybyste prostě přestali odcházet od svých rodin. Zkuste to s těmi dětmi dotáhnout do konce! Jestli chcete zachránit svůj druh, tak začněte zachraňovat! Je to totiž veliký vzrůšo začít nový projekt a stát se hlavou rodiny. Yes, čest a sláva! Pomilovat se s krásnou babou a potom sledovat, jak jí roste bříško. Pak si s novým tvorem trochu pohrát, a obdivovat ten zázrak přírody. Ale jak to začne být náročný, moc únavný, ukřičený, jak věci zhoustnou, žena je unavená a už ne tak sexy a očekává, že ji budete pomáhat, jakmile začnou odpadávat hospůdky s kamarády, tak je asi velký vzrůšo nechat to všechno zase za sebou. Divíte-li se, proč jsou moderní ženy tak tvrdé velitelky, tak se zamyslete. Měly mladé samoživitelky někdy na výběr? Chcete princezny? Tak ženám odeberte kus toho břemena, ony milerády zase zkřehnou. Ale někdo ten hrad postavit musí. To vaše odcházení není braní života zase do svých rukou. Vaše odcházení je prostě vzdávání se.
„Dnes nikdo neví, co je to povinnost. Každej se chce jenom bavit. Jenže chlapa dělá rozhodnutí a čin.“
To řekl můj bratr, takže víte jak. Debata končí.
Pro zvídavé:
http://aabhar.blog.cz/1003/otec-a-synhttp://www.rodina.cz/clanek7457.htmhttp://www.zdenekweber.cz/terapie/muzska-sila/
