Léta s holým zadkem a knihou v ruce

Všem vašim vzpomínkám na studia, jako na nejlepší roky života navzdory!

Paměť má tendenci obarvit časem všechny vzpomínky narůžovo. Navíc funguje jako síto, kterým propadnou všechny horší zážitky a zbudou jen ty dobré. Je to mechanismus, který definitivně zrazuje objektivitu veškerých vyprávění o „starých dobrých časech“.

Rychle, abych nezapomněla, že léta studií nebyla vždy jen časem „sladkého studentského života“. S určitým nadhledem –  a už se mi z plic dere ten povzdech – do toho časem jistojistě bude přibívat víc a víc vzpomínek na skvělé akce, úžasná setkání a dobrodružné příhody, které – jak se dá očekávat – začnou tak nechutně růžovět jako první. V budoucnu na sto procent převáží ve vzpomínkách na vejšku právě ta slaďárna. A právě proto, v zájmu objektivity a alespoň nějaké racionality hlásím: Pozor, pozor! Vždycky to nebyl jen nekončící mejdan.

-------------------------------------

Když jsem skončila střední školu, odjela jsem na zkušenou do Anglie. Bylo mi devatenáct. Můj rok v Londýně byl více než pestrý. Co se tam dělo by dalo na celou knížku. Teď stačí říct jen to, že když jsem se vrátila, měla jsem poprvé v životě nějakou korunu na účtě.  Doma jsem hrdě vyhlásila finanční nezávislost a odjela studovat do Liberce. Nejsem rozhazovačná a nejsem nefachčenko, ale přesto se britské zásoby postupem času povážlivě ztenčily.

Po vyhlášení nezávislosti se většinou už žádné proklamace „znovu-závislosti“ nekonávají. Ani já jsem nechtěla svou pracovitou rodinu zklamat a tak jsem začala pracovat jako učitelka angličtiny (doučování) a noční recepční v hotelu. Občas jsem se ocitla na noční šichtě ve fabrice na autosoučástky a taky psala seminárky na zakázku. Noční služby byly jen dvě, nebo tři do týdne, ale ten rok mi to vyšlo tak, že jsem z těch nočních chodila rovnou na atletiku a potom na plavání. Dál byla v rozvrhu didaktika geografie, ze které si vůbec nic nepamatuju a dodnes si nedovedu představit, o čem nás tam tři semestry učili.

Do hospody s kamarády jsem chodila na čaj (byl levnější) a ještě v prváku jsem se snažila jíst za 30 Kč denně. (Šílené!)  Týdenní nákupy – ne víc než 100Kč. Svojí spolubydlící z Rakouska, která tady byla v té době na Erasmu, jsem musela pěkně štvát.  Ano.  Byla se mnou strašná nuda. Neustále jsem hrozně šetřila.  O studentském užívání nemůže být řeč ani náhodou.

Víte, když se řekne: „Sladký studentský život“, tak mám veskrze smíšené pocity.  Nevím, které obory mají víc času, ale ti, co studovali pedagogiku, to rozhodně nebyli. Měli jsme rozvrh tak plný, jako na základnce, čili od pondělí do pátku, jeden blok za druhým s tím rozdílem, že jeden chlíveček nebylo 45 minut, ale hodina a půl.

--------------------------

Čas a peníze, jsou dvě veličiny, které mohou jedna druhou nahrazovat, či se jedna v druhou proměňovat. Šikovný pracující má peníze, ale nemá čas, kdy by si je mohl užít. Zvlášť podnikatelé. Mám známého, který dostal odvahu, opustil práci a založil si firmu. Odvádí prvotřídní autoklempířskou práci a po letech škudlení, aby mohl vybudovat pracovní prostory v zadním traktu svého domu, se může dnes pochlubit docela příjemným příjmem. Na dovolenou ale jezdí s kufrem plným katalogů součástek, laků, fólií a různých záležitostí, které se jeho práce týkají, a na kterou nemá čas, když je v dílně. Co to je za dovolenou? Stejně na ní pracuje. Nazývala bych to spíš „kancelářský týden u moře“.  Někdo si v práci může vzít „homeoffice“, jinej si bere pravidelně „holidayoffice“. Předchází tomu ovšem mnoho stresu a starostí s výběrem destinace, cestovní kanceláře, balení kufru a odříkání zákazníků, kteří přijdou stejně později a pěkně se jejich návštěvy po návratu zahustí, takže si vlastně vůbec, ale vůbec nepomůžete.

Na druhém protipólu jsou určitě mladí lidé z domu mládeže, který stojí vedle v ulici. Ráno, v poledne i večer je potkáte s cigárem v ruce u plotu areálu domova, posedávají tam celé hodiny, poflakují se po ulici a povídají si o plytlovinách. Ti sice nemají peníze, ale času mají tolik, že kdyby ho prodali, mohli by zbohatnout.

Student pedagogiky prosím, nemá ani jedno. Ani čas, ani peníze.  Když si vzpomínám, jak často chodila do školy moje kolejní spolubydla z oboru ekonomie, panečku, vždyť ona dojížděla do školy jen na dva dny v týdnu! O kolezích z pátého patra – mechatronicích – je škoda mluvit. Kdyby mi tak ochotně nepůjčovali vývrtku na víno, asi bych je nenáviděla.

Ale teď! Teď, když jsem skončila svá studia, jsem konečně volná. Teď to přijde. Dobudu svět, splním si sny a na holý zadek si natáhnu rozevlátou sukni, abych na nohách cítila poryvy větru, které přináší tolik nového! Jedno však zůstane stejné. Jedno se nezmění. Tu knihu v ruce si ponechám.

P.S. Teď zrovna je to průvodce po Africe.