Hvězdná záře a rovnost lidu

Pamatujete si na nedělní odpoledne, kdy dávali v televizi černobílé filmy z období předválečného Československa? Zaujal mě svět a doba, které zobrazují.

Když se začal rozvíjet filmový průmysl, docela rychle se rozvíjel také u nás, v meziválečném Československu. Ve třicátých letech byly Barrandovské ateliéry jedny z nejmodernějších a nejvybavenějších ateliérů v Evropě. Ani německá UFA neměla tak honosná natáčecí studia, jako Barrandov. Natáčel se film za filmem.

V té době se také zrodilo mnoho nezapomenutelných a velkých filmových hvězd. Adina Mandlová, Oldřich Nový, Emanuel Hříbal, Bedřich Veverka, Hugo Haas, Ladislav Boháč nebo úžasná Lída Baarová. Režiséři jako Otakar Vávra a Vladimír Slavínský slavili obrovské úspěchy. Filmová Praha, to byl tehdy velký svět.

Byla to také doba, kdy posedlost filmem byla daleko větší, než dnes. Lidé chodili do biografů mnohem častěji. I několikrát za týden.

Ty staré filmy mají v sobě tolik starosvětské krásy! Vyprávějí obyčejné příběhy tak půvabným způsobem, že jim propadnete ani nevíte jak. Jsou v nich dlouhé tiché scény, patetická vyznání, srdcervoucí pláče i hysterický smích. Šarmantně nastavovaná rámě i velmi tragická rozuzlení. Záběry jsou skutečně dlouhé, než nastane nějaký střih. Někdy to může působit až zdlouhavě. Čekáte na hlavního hrdinu dokud neprojde dlouhou chodbou a všechny vteřiny jste na té chodbě s ním. Když si má hrdinka přečíst dopis, vidíte každý její pohyb od chvíle, kdy ho vezme do ruky, přes trhání obálky až po moment, kdy si ho po přečtení tiskne na prsa.

Dnešní filmy se točí i hrají diametrálně odlišně. Rychle za sebou seskládané sestřihy z různých kamer dodávají filmu spád. Tisíce efektů, nahoty, spoustu počítačové práce. Herci jsou našimi hrdiny a stávají se také idoly. Ale žádný a žádná z nich už nemůže dosáhnout takové velikosti a hvězdné záře, jako hvězdy černobílých filmů třicátých a čtyřicátých let.

Už způsob, jakým se stavíme k soukromí hvězd. Chceme vědět všechno. Novináři se ptají na ty neintimnější detaily jejich milostného, rodinného a domácího života. Každý gram váhy, nové šaty a nový partner se dnes a denně rozebírají v bulvárních plátcích a každý pisálek si může napsat o každém co chce. Nikdo je nešetří a ctít něčí soukromí, třeba jen z důvodu dobrého vychování - to už se dneska nenosí. My dnes chceme urvat, co se dá. Za každou cenu. Copak tam je místo na nějakou hvězdnou záři?

Nudíme se vlastními životy a tak bedlivě sledujeme životy ostatních. A jak rádi kritizujeme! Zabili jsme tím všechny hvězdy. Idoly svrhli z piedestalů a vymáchali je v bahně každodennosti. Nesneseme, když má někdo více božství, než my sami.

Inu něco na tom je. "Proč by měl být někdo víc než já?" Říkáme si. "Proč by měl mít někdo jednodušší život a více slávy?" Nedovolíme hvězdám zářit a nastolili jsme si všednost. Na plesy chodíme v kalhotách místo velkých rób, tituly neuvádíme ani na pracovních vizitkách, natož abychom se jimi oslovovali, nedělní oběd je jako každý všední den, o víkendech se pracuje. Když budete sledovat lidi, všimnete si, že jsme k sobě poměrně hrubí a nevšímaví. Některým pojmům jsme dokonce dali nový význam. Zdvořilost je dneska  například podlézáním a noblesa namyšleností.

Nu, nevadí. Staré černobílé časy odezněly s posledním městem, které spojenci osvobodili a pak je přenechali Rusům. Rovnost všech lidí schvaluji. Šlo vždycky jen o to, jestli si budeme rovni na úrovni šlechtice, nebo na úrovni sedláka.