Je neskutečné, jak dlouho trvá člověku, než si ujasní, co vlastně chce dělat, kam chce v životě zamířit a do čeho stojí za to dát energii.
Nikdy jsem nestála o vysokoškolský titul ale měla jsem vždy spoustu snů. Je zajímavé, že nebyly nijak konkrétní. Byly to jen sny, bílé, každodenní snění. Proběhla mi hlavou myšlenka, kousek příběhu nebo útržek vysněného rozhovoru (poté, co jsem ten skutečný naprosto zkazila). Po střední škole jsem jela na zkušenou do světa. Stala jsem se ze dne na den pečovatelkou tří školních dětí a prošla si osobním peklem osamělosti, jakou by devatenáctiletá holka podle mého ještě nemusela znát. Zodpovědnost, povinnosti, cizí jazyk, cizí země, cizí zvyky. Děti, na které jsem nebyla připravená. Nebyla jsem. Teď to vím.
Nabytá samostatnost byla vykoupena pocitem ztracenosti, samoty, litry slz, pocitem vlastní nedostatečnosti a hledáním způsobu, jak to nemuset přiznat. Naučila jsem se ale spoustu věcí. Vím co to znamená, když se musíte do něčeho zakousnout i když vám to vůbec nechutná. Vím, že některá vítězství nejsou slavná a zářivá, protože ty největší bitvy vedeme sami se sebou. A taky vím, že obviňovat někoho z čehokoliv, je jen útěk před vlastní zodpovědností za situaci, ve které se nacházím.
Neříkám, že mise byla úplně ztrátová. potkala jsem zajímavé lidi, naučila se spoléhat sama na sebe, osvojila si jazyk, vydělala jsem si nakonec i nějaké peníze a získala kontakty v několika kontinentech. Měla jsem i zajímavé přátele, ale domů jsem se těšila jako blázen. Navíc měly být Vánoce.
Datum odjezdu byl pro mě dnem obrovské úlevy. Ale nebyla to úleva, kterou cítíte, když vzdáte, nebo opustíte nemilé záležitosti. Ani jsem však neměla pocit vítězství. Byla to úleva, kterou cítíte, když konečně podepisujete smlouvu se silným obchodním partnerem, se kterým jste před tím vedli emocionálně a komunikativně náročné jednání a nakonec jste se sešli na podmínkách, které pro vás pouze NEjsou ztrátové. Žádná výhra, prostě jen sebezáchova. Smlouva uzavřena, korektnost zachována, už abyste byli doma.
Vrátila jsem se zkušenější, odhodlanější a cítila jsem se opravdu silná. Přirovnala bych to ke kurzu sebeobrany, nebo hodině úpolových her. Když začínáte, i rozcvička vás bolí. Každá pád, i kotoul je bolestivý. Pak vás někdo dvakrát přehodí přes záda a jak jste trochu oťukaní, seznámíte se s podlahou, pak ty pády vlastně vůbec necítíte. Stejné to bylo s mým návratem domů. Byla jsem oťukaná a tak mě nějaké strachy s hledáním práce, nějaká nervozita z pohovorů, nebo obava z neznáma nemohla zdolat. Těšila jsem se, že začnu dělat něco smysluplného.
Stalo se několik věcí a já usedla v jedné malé zakouřené kanceláři jako účetní. Chodila jsem do práce každý den od osmi do čtyř, učila se úplně nové věci, netrpělivý šéf mě mezi vykouřenými cigaretami peskoval i za nadepsané obálky, rozdělanou práci mi přerušoval káravým cinkáním lžičky o prázdnou skleničku po vypité kávě. Dával mi tím bezeslovnou výzvu, abych mu šla uvařit další. Přitom nedělal vůbec nic, kromě nadávání a komentování uschlých kytek a špatně stažených rolet. Kromě toho jsem měla pocit, že jeho koníčkem je číhat na každou mou chybu, aby ji řádně rozmáznul. Mé pracovní pohodě nepřidávalo, že všechno co mi ve složitých programech jednou ukázali, předpokládali že budu vědět napořád a perfektně. Nedůvěra s vedením firemní kasy vygradovala v obvinění že jsem něco vzala, nebo že jsem neschopná vést knihy příjmů a výdajů. Nakonec jsem podala výpověď.
Byl by to hrozný odchod, kdyby nevyšlo najevo jak to bylo s tou kasou. Naštěstí. Zjistilo se, že když se kasa revidovala před tím, než jsem ji přijala já, udělala se chyba v číslech, která se potom táhla celou dobu co jsem ji spravovala. Nebylo se tedy čemu divit, že tam neustále něco nesedělo. Neustále jsem něco přepočítávala a dohledávala. Bože! Vyšlo to najevo včas, mé jméno bylo očištěno a já jsem mohla vypadnout. Jenže jsem se nikdy nedočkala ani slova omluvy. Egoisti. Ani omluvného…. blbého konstatování, že se pravá chyba našla a nebyl jsem to já. Ne, že bych to tak potřebovala, pro sebe jsem aspoň pravdu znala. Jenže přesto bylo moje sebevědomí pomuchlané mezi stornovanými fakturami, udušené v cigaretovém kouři a napůl utopené v černé kávě (čtyři lžičky na dvě deci vody).
Měla jsem zase tak nízké sebehodnocení a cítila se tak k ničemu, že se mi třásla kolena i když jsem šla na poštu.
Nabízí se závěr, shrnující třeba pravidla zachování vlastní důstojnosti. Ale mě jde o něco jiného. V téhle děsné práci jsem hlavně zjistila, že nastoupím-li, zůstanu-li, pak zemřou všechny mé sny. Říkám tomu křídla. Taková schopnost zasnít se nad něčím třeba i během dne. Když cítím, že svá křídla začínám ztrácet, nebo mi je něco láme, hodnotím okamžitě, že něco není v pořádku a pátrám po nápravě. (Třeba se jednou pořádně vyspím,že. Nebo si naordinuju půlhodinku nicnedělání. To je těžké, ale zatraceně účinné. Zajdu na procházku, nebo do knihovny.) Ten den, kdy jsem se klátila skoro v mrákotách z kanceláře domů naposled, byla má křídla zatraceně opelichaná. A pak mi ještě alespoň rok trvalo, než jsem se zase narovnala. Fuj.
Šla jsem na vysokou školu. Ne pro titul, ale pro ten prostor, ve kterém člověk dostává intelektuální stimuly a kde může najít inspiraci. Učení je jako potrava pro mozek. Jako pohonná hmota, ze které vzejdou veškeré výkony. Začala jsem cestovat a fotit, potkala jsem neuvěřitelné lidi a zažila pár skvělých dobrodružství.
Dlouho jsem nevěděla do čeho se vrhnout, kam zamířit, jakou formu životu dát, a možná že to nevím úplně přesně ani teď. Jedno ale vím na sto procent. Pokud si zachovám svá křídla a nenechám je vypelichat, mám napůl vyhráno a budu mít vždycky vyšší šance zas nějaký sen proměnit v dobrodružnou skutečnost.
