Dluhy, která mám, kam se hnu

Dluhy. Krátký článek o dluzích, které nemají s fiskální politikou nic společného.

Když tak pročítám novinové články, blogové články a různé zprávy na internetu, politické dění a komentáře k počínání naší vlády se často otáčejí kolem dluhů, veřejnému schodku, nebo obecné zadluženosti společnosti. Věřím, že to je problém, vždyť se týká také mě. A nevyhneme se nutné změně životního stylu, pokud se tento finanční dluh bude mít snížit.Ale existují ještě dluhy jiného druhu, které máme, a já jich mám tedy požehnaně.

Pokaždé když jsem někam vyrazila, poznala jsem lidi, kteří mi dali kus sebe, kousek svého světa, kus svého času, který jsem potřebovala, nebo který mi cestu zpříjemnil, pokud mě tedy výslovně nezachránil.  Dlužím jim za pozvání na oběd, za skvělý nocleh, dlužím jim za místní mapy, nebo za dovoz autem na nádraží. Dlužím za celodenní výlety na zajímavá místa, nezištné nabídky k sňatku nebo věčného přátelství, za adresy s vřelým pozváními do Kolumbie, do Jižní Koreje, na Aljašku. Dlužím za trpělivé vysvětlování cesty a případné nákresy tras na zadní stranu průvodce, za zaplacení taxíku, na který jsem už neměla, za víno na molu, dlužím za vřelý úsměv a povzbuzení, za vlídné pozvání na jointa v parku, za pozvání na soukromý koncert, za průvodcování po neznámém městě.

Když se tak koukám zpět, prožila jsem na svých občasných cestách úžasná setkání.

Přemýšlím, jak jen splatím všechny ty dluhy, které jsem jistojistě rozesela nejen doma v Česku, ale také v různých dálkách, kam se stěží v dohledné době znovu dostanu.  Mají alespoň jednotnou měnu.  A úroková sazba téměř neexistuje. Jestlipak by si na mě moji věřitelé ještě vzpomněli?

Člověk nemusí cestovat, aby si nadělal dluhy. Stačí se projít po městě.  Na procházce se psem vám dojdou igeliťáky na exkrementy, zachrání vás bezdomovec, který jich náhodou má v kapse hned několik. V knihovně vám před státnicemi půjčí i prezenční knihy na celý víkend na čestné slovo, nebo vám paní v potravinách prodá mlíko už po zavíračce. To jsou ovšem dluhy, které nesplatíte. Tady existuje naprosto odlišný bankovní systém, v němž na sebe věřitelé nezanechávají žádný kontakt, a dlužníci jsou povinni z toho mít alespoň dobrou náladu.

Jediné, co dlužníkům zbývá, je zbavit se dluhu co nejdříve tím, že jej uvalí na někoho dalšího. Já mám například obrovské resty. Vzpomínám na všechny, které už možná znovu neuvidím a tak mi nezbývá nic jiného, než jejich světlo a pomoc, kterou mi dali, splácet lidem, které pro změnu potkám někdy někde zase já.