Samozřejmě, že jsem věděla, že jakmile se vrátím z Erasmu, ocitnu se přesně v té věkové kategorii, kterou už stát ve studiu nepodporuje. (Ano, trochu se mi to studování protáhlo, povedlo se mi mezitím docela cestovat.) Chyba nastala, když jsem se snažila cestovat studijně.
Kladla jsem tu otázku pro jistotu několikrát. V každé kanceláři mi vždy řekli, že se nemám bát, i když mi bude v říjnu 26, školné platit nebudu, protože si zkrátka napíšu žádost o odpuštění školného z důvodu Erasmu a tak že to půjde, že bude všechno v pořádku. No, tak jsem vyjela. Pilně studovala, všechno řádně hrotila, aby to jako stálo za to. Reprezentovala jsem svou zemi (jak mi klade na srdce vždycky babička), reprezentovala jsem svou katedru (jakože ta konference fakt nebyla žádná legrácka) a projela to tam křížem krážem s baťohem na zádech (aby byla uspokojena moje cestovací vášeň a geografická povinnost).
Erasmácké stipendium na druhý semestr jsem nedostala. Jistě nejsou peníze. A protože jsme v jedenadvacátém století, jedeme na objemy, nikoliv na kvalitu, neboli v mém podání na „dokončenou práci.“ ( Jenže já z nějakého důvodu práci dokončuju, takže jsem to opět vyhrotila a zůstala.) Takže raději necháme vyjet nové studenty, kteří za jeden semestr nic pořádného nestihnou, že, ale pak si budeme moci učinit čárečku a máme hned víc „vyjíždějících studentů“ do statistik.
Nene, nelituju, že jsem jela do Turecka. Je pravda, že jsem mohla sedět doma na zadku a o nic se nesnažit. Ale já jsem fakt ráda, že jsem tam byla a vším se prokousala. Jen se ptám, jestli fakt všechno musí být tak těžké a jestli když něco chcete, musí být vždy kolem tolik překážek.
Jsem schopná žít na dost nízké náklady – to je fakt moje požehnání. Ale po návratu jsem se celý rok musela zbráborávat z finančního deficitu a honila se po svých obvyklých i neobvyklých brigádách. Nebýt mého přítele, který mě vždy popotáhnul tam, kde jsem já ani z vyplazeným jazykem nezmohla nic kloudného, tak asi ani nedostuduju.
Tak. Teď, když mi zbývá už jen pár týdnů, dodatlovat diplomku a dokázat svou geografickou způsobilost u posledních státnic, tak mi došel dopis z modrým pruhem. Klasické plýtvání papírem, myslela jsem si. Přeběhla jsem očima po papíře a lekla se až když jsem zahlédla slovo … se zamítá.
Kurňa. Mám škole zaplatit nějaký prachy. A ty rozhodně nemám.
Do té chvíle jsem si klapala na podpadcích po jarně rozevlátých rozsvícených ulicích… Když jsem se hrnula na studijní, abych se jako zeptala, co se stalo s tím „neboj, platit nebudeš“, chtěla jsem mít tenisky a starou mikinu, co v ní chodím spát do lesa. Brodila jsem se v chodníku, nohy strašně těžké, pocity něco mezi „schlíplýma ušima“ a „plameny z nozder“.
Kdybych věděla, že budu – kurňa – platit po návratu, NIKAM bych nejela! Zkrátka bych nemohla. Teď se nemůžu už odvolat, nemá cenu nikam chodit, nikde se rozčilovat a nikdo s tím už nic neudělá. To mi řekli. Když jsem odcházela, měla jsem slzy ve vočích. Závěr školy měl být trochu triumfálnější, ne tak debilní. Víte, co? Já ten titul vlastně ani nechci. Stejně teď musím jít na brigádu, nebo se prodat do otroctví…
Udělejte si pořádek v těch papírech, drazí. Vaše legislativní opatření nemají se skutečnou realitou (kterou JÁ teď musím nějak pobrat) žádnou provázanost.
Pravidla ohledně placení školného dávají smysl. Na to nemám co říct. Počítají se kalendářní měsíce a každý z nich se po 26. roce platí. Teď to přijde. Odpuštěno bude jen tolik měsíců, kolik jsem jich strávila na Erasmu. Pozor, to už ale smysl nedává!
Logicky – a musíte žít víc v realitě, než v papírech – vážení, když někdo stráví dva semestry na Erasmu, tak musí pak také dva semestry dostudovat na své škole. (Že vám budou akceptované předměty ze zahraniční školy? To je spíš mystická představa a stane se tak jen požehnaným jedincům.) Já tvrdím, že nemůžete něco počítat na měsíce kalendářní a něco na semestry. Všechny ty kličky, a argumenty, které byste si teď vymysleli, mě moc nezajímají. Realita je realita a s tou já se teď musím nějak poprat. Místo hrdé absolventky, budete mít zbitého psa.
Haf
