Co se vlastně čeká od Erasmu? (I.)

Program Erasmus je výborná zkušenost. Můžete poznat spoustu věcí. Třeba zažít mezinárodní party, kde se porovnává alkoholová výdrž různých národů, nebo můžete dělat něco pořádného. Když vám k tomu dá někdo příležitost. Záleží na každým. Co kus, to jinej vzorek.

Znám kamaráda, který jel do Španělska a krom toho, že lezl se Španělka po skalách, se tam nenaučil skoro nic. Má to být studijní pobyt ne?  Navíc jeho aprobací byla geografie, a za celou dobu, kterou tam prozevloval, neviděl ani hlavní město. Dost škoda. Když přijel, znuděně hlásil , že to sice byla děsná sranda a samá party, ale jinak ztráta času.

Jedna moje kamarádka z Finka jela na Eramsus jen proto, aby byla blíž svému příteli z letní dovolené.  Učila se jeho rodnou řeč o 106, a nasávala kulturu, jakoby tam chtěla zůstat navždy. Díky výborné podpoře školy (dali jí stipendium na oba semestry) a rodiny (strávila tam prázdniny před i po akademickém roce učením se jazyka a kultury), se jí povedlo všechno, co chtěla. Napsala tam diplomku, uznali jí všechny studované předměty, když se naučila jazyk, udělala si i praxi v mateřské školce.

Já jsem byla na Erasmu v Turecku. Chtěla jsem tam zůstat oba semestry, protože na jeden jediný semestr je celá ta papírová mašinerie skutečná ztráta času. Přijedete, a než se rozkoukáte a vyřídíte lestra, tak se skoro loučíte. Prostě nanic. Já tam chtěla zůstat na celej rok a prakticky od samého začátku jsem mailovala se všemi distancemi, doprošovala se o podporu, prodloužení, přidělení stipendia, atd. atd.

Turecko mě fascinovalo, chtěla jsem tan napsat svou magisterskou diplomku na téma turecké geopolitiky. Měla jsem výborné zdroje, skvělé učitele. (Dokonce se nám podařilo překonat jazykovou bariéru.  Když jsem viděla, že to z nějakých důvodů nejde, zkoušela jsem i všechny český nadace a organizace… nic. Děsná ztráta času.

Navíc teda upřímně řečeno, kromě mých cílevědomých představ o výstupu mého pobytu jsem další důvody zůstat neměla.

Pamatuju si, jak jsem si dávala záležet, abych měla všechny dokumenty vyřízené už před odjezdem. Taky že jsem měla. Jenže nějaká fáze výměny dokumentů mezi univerzitami probíhala poštou, která nezafungovala, jak měla a tak se papíry ztratily. Na některé z nich mi nikdo nechtěl (nemohl) vystavit duplikáty, na domácí univerzitě jsem rázem spadla do kolonky „problémový student“ a odmítli mi vyplatit část stipendia.

Kvůli problémům s penězi jsem musela hledat levnější ubytování (což se mi povedlo jen díky novým tureckým kamarádům, protože Erasmáci jen pařili a poflakovali se kolem.  Takže jsem se od nich vývojem událostí trhla a od té chvíle můj Erasmus pobyt od Erasmus pobytů mých souputníků ze zbytku Evropy, začal podstatně lišit.

Kromě svých aprobačních předmětů jsem začala studovat mezinárodní vztahy (neoficiálně) a s profesorem Cambolatem probírala témata rodící se diplomky.  Mezitím jsem škudlila až mi z toho bylo špatně a vypisovala maily s žádostí o prodloužení.

Ten semestr jsem vyhořela v domě, kam jsem se z kempusu přestěhovala, takže doteď nenávidím kouř a všechno co s tím má co společného (včetně prskavek), pak jsem neměla kde bydlet a byla mi hrozná zima, protože kamarádka šetřila za topení. (Mimochodem její šílená kočka mi ničila všechno, co bylo v dosahu.) Přesto jsem věřila, že to, co dělám, má smysl. Chtěla jsem pokračovat.

Nakonec jsem dokončila všechny zkoušky a po dlouhých rozhovorech s domovem jsem se rozhodla prodloužit. Jsem tvrdohlavá. Možná tím tvrdohlavější, když věřím tomu, co dělám a sama necítím podporu ani důvěru. To potom bouchám pěstí do stolu a dělám rázná rozhodnutí. Něco ve smyslu: Já vám ještě ukážu!

Občas se stane, že i když se zdá všechno ukazovat na sever, vy někde uvnitř prostě VÍTE, že cesta vede na jih.

A tak jsem na jihu zůstala. (Mamka i má nejlepší kamarádka si ťukaly na čelo) Věděla jsem, že stipendium nedostanu a s penězi to bude strašný (mamča mi plnou podporu zajistit nemohla)… i když všechno prakticky stálo za prd, tak jsem prostě neodjela.

Následující semestr začaly uzrávat plody nějaké práce. Našla jsem si nové ubytování, peníze jsem vyřešila tak, že jsem začala učit na jazykovce angličtinu a díky pokroku v turečtině jsem mohla začít cestovat. Vzhledem k dobrým vztahům s profesory a mými přijatelnými výsledky (vydřenými při nocovkách, kdy jsem všechno doháněla) mě za  víc jak poloviční absence  ve škole nelynčovali a já tak během toho semestru projela téměř celé Turecko. To prospělo nejen mé aprobaci (geografie) ale taky  mému celkovému pohledu na svět. (Jednou o svých tureckých cestách napíšu knihu).

Diplomka pokročila a mí konzultanti mě naverbovali do účasti na geografické konferenci. To byla pro mě darda, ale taky celkem velká věc. Takže jsem se zakousla ještě víc a začala psát příspěvek v angličtině. Přednášela jsem o geopolitice ČR ve středoevropském prostoru, takže pro našince asi nuda, ale íránských, tureckým a kosovským geografům a geografkách  se to líbilo.  Měla jsem několik velmi dobrých rozhovorů s „chytrými hlavami“ a navázala jsem tak docela užitečné kontakty. Milý profesor Georges Cravins (geopolitik a turkolog) mi prakticky nabídl pomoc s vyřízením studijního pobytu u nich na univerzitě ve Wisconsinu. Měla jsem pocit, že lítám ve světě příležitostí a otevřených možností.  Na to ale potřebuješ podporu (nebo aspoň zájem) vlastní univerzity. Turci chtěli navazovat kontakty a zvali naši katedru k účasti na geografických projektech, které hradí EU… jenže naše katedra prostě spala. Každá snaha se setkala s vyděšeným brzděním a výmluvami, jakoby se všichni báli dělat něco nového. Jakoby se báli dělat něco většího, než je prostor naší malé katedry. Na české straně se vždy našel nějaký problém.

S trochou nadsázky můžu říct, že co se studia týče, daly mi ty dva semestry v Turecku víc, než dva roky studia doma. A to nemluvím o ostatních životních zkušenostech.

Příště vám napíšu, jaké peripetie na mě čekaly po návratu.