Myslím, že každý má někdy moment nejistoty – zvlášť pokud trochu cestuje – kdy si potřebuje ujasnit, kde je vlastně doma. Přinejmenším si ujasnit, co to pro něj „doma“ vlastně znamená. I já občas ve slabší chvilce uroním slzu lítosti nad tím, že vlastně nevím, kde to vlastně jsem…právě teď.
TŠ
Na otázku, kde je domov, by docela určitě odpověděl každý úplně jinak. Jistě bych při uspořádání ankety dostala spoustu zajímavých odpovědí. Jedním známým citátem je vyznání pana Voskovce, který říká, že „doma jsem tam, kam si pověsím klobouk“. Jak pragmatické. Já klobouk nenosím, ale třeba bych mohla říkat, „tam, kde si odložím kabelku“, nebo… „tam, kde si mažu lyže“.
Pokoj, v němž na posteli leží můj starý plyšový pes s černým natrženým čenichem, bude vždy patřit mezi místa, na kterých nechám běžet minuty jen tak na prázdno, zatímco na stříbrném plátně mých vzpomínek proběhne film potřísněný hořkosladkým prachem. No, a pokud to ještě umocním pohledem na staré fotky, jsem jasná. Nostalgie je na světě. Pak se většinou proberu a napomínám se, že na takové kratochvíle budu mít čas, až spadnu do kategorie „stará dáma.“
Když jsem se poprvé přistihla, jak nazývám domovem místo úplně odlišné od našeho domku na jihu Moravy, kde kvetou blumy mnohem dřív, než ve vlhkém Liberci na severu, musela jsem se zamyslet nad tím, co pro mě ten domov vlastně znamená.
Tam, kde je mamka, její skvělé pomazánky a všudypřítomné květináče, z nichž čučí a bujně vystřeluje exotická i běžná flóra, jsem podle kvant vzpomínek doma víc, než kdekoliv jinde na světě. V Jiříkovicích jsem vychodila základku, střední jsem studovala o kousek dál, ale každý den jsem se vracela do stejné postele. V Jihomoravském kraji jsem se poprvé zamilovala, poprvé dostala odvahu jít sama na úřad, poprvé si našla práci. Všichni moji kamarádi si pamatují stejné akce a průšvihy jako já.
Koneckonců Jan Werich řekl: „Doma jsem tam, kde jsem hrával kuličky.“
Můj současný a nejaktuálnější život, čili státnice na Technické univerzitě, se točí kolem bytu v Liberci. Za pět let studia jsem si tu vybudovala solidní a tolik známý svět s bandou pohodových tělocvikářů. Úterní florbal v tělocvičně, pohupování s přítelem Bóšou v sedáku na skalách v okolí, vyučování angličtiny, abych si vydělala na nájem a další studijní výlohy. Jo a samozřejmě škola, abych nezapomněla. Běhání na přednášky do budov rozesetých po celém městě v přestávkách mezi výukovými bloky. Dobývání se na studijní oddělení, zásadně mimo úřední hodiny, s nejurgentnějšími malichernostmi.
Každý rok musím tucetkrát odpovídat na otázku: „Co tě sem vedlo?“ Už nad tím ani nepřemýšlím a odpovídám: „Prostě život.“ Podat si přihlášku na univerzitu z druhé strany republiky nebyl příliš uvědomělý počin, ale stalo se, jsem tady a jsem tady správě.
Jestli platí, že domov je tam, kde se cítíme nejlépe, pak je otázkou přežití najít si místo, kam utečeme před světem (ať už v dané chvíli mluví jakýmkoliv jazykem), abychom mohli chvíli volně dýchat. Já jsem si takových koutků našla víc. A protože v každém z nich se nachází část mých věcí, musí to znamenat jediné – jsem doma všude.
Nedávno mi před odletem z Turecka zbyl na posteli balík věcí, které se už nevešly do zavazadel. Rozhodla jsem se, že otestuji poštovní spojení Turecko - Česko a nechám si ho poslat. Spolubydlící Serkan se mnou souhlasil, doslova řekl: „Problem yok!“ Všechno jsme zamotali do černého tlustého igelitu a omotali lepicí páskou. Pak přišla řada na adresu. Ve hře jich bylo hned několik. Šlo jen o to, kterou z nich tedy vybrat. Věděla jsem, že po příletu budu v Liberci. Nechat balík odcestovat do Jiříkovic by nebylo praktické, i když jistě pohodlné. S přítelem máme nový podnájem a uvést naši libereckou adresu byl v tu dobu ještě risk, ale zdálo se mi roztomilé dostat hned po nastěhování poštu, a dokonce balík! Když jsem ještě bydlela na kolejích, nechávala jsem si důležitou poštu posílat na adresu Bóšových rodičů. To se sice osvědčilo, nicméně zdálo se mi neohleduplné nechat budoucí tchýni běhat po úřadech kvůli balíku, ze kterého bych pro ni později ze své cesty vytáhla dárek.
Nakonec jsem Serkanovi něco napsala na lístek s důvěrou, že to pošle brzy a odjela kvapem na letiště. Hm... Kdybych si jen pamatovala, kterou adresu jsem nakonec zvolila! Nemusela bych už dva měsíce cestovat mezi různými domovy, abych zkontrolovala, jestli balík už došel.
