Aktivní život na vesnici a pasivní život ve městě

Kdesi jsem nedávno četla: „I sebenápaditější člověk nedokáže vyhnat z vesnice nudu a zapálit vesničany pro aktivní život.“ Cože?!

Tohle mě trošku šokovalo, takže se tomu teď budu chvíli věnovat. Nejdřív je potřeba najít odpověď na otázku: „Co vlastně je ten aktivní život?!“

Myslíte aktivním životem, jako že člověk neví, kde mu hlava stojí a za celý den toho moc nenasedí? Nebo že se člověk aktivně podílí na uspořádání žebříčku hodnot, žebříčku nejdůležitějších aktivit a sám se rozhoduje, čemu bude dlouhodobě věnovat nejvíc času? Nebo myslíte aktivním životem pravidelný jogging kolem potoka a úterý a čtvrtek na aerobiku až do vyššího středního věku?

Když chvíli zůstanu u toho vyššího věku. Neslyšela jsem, že by některá vesnice potřebovala domovy důchodců, nebo že by do nich své stařečky posílala. Žiju asi v jiném světě, ale co vidím kolem sebe je, že staří lidé kolem mě bývají aktivní až do poměrně vysokého věku.

Nebo jinak. Řekněte mi, kdo dneska vede PASIVNÍ život. Jak takový pasivní život vypadá? A vůbec, sedět a čumět se dá ve vesnici stejně tak, jako ve městě, ne?

A nuda na vesnici? Hm, možná jste z jiné vesnice, než já, ale rozhodně mám pocit, že víc akcí se už do našeho obecního kalendáře nevejde. Ať už se to týká těch oficiálních a pravidelných, nebo těch undergroundových, které nejsou v kalendáři, ale ze kterých má provozující generace nejintenzivnější a věčné zážitky.

Vesnice žije prostě trochu jinak. Má jiný rytmus a jinou rychlost. Ale rozhodně není úplnou pravdou, že na vesnici zdechl pes. Ve městě se sice děje každý večer něco, máte pro každou páteční noc na výběr z desítek nočních klubů, divadelních představení a restauračních zařízení, ale to všechno se stane postupem času stejnou nudou a rutinou, jako všechno, čeho je moc. Navíc to tahá z kapes peníze.

Krom toho člověk ve městě většinou funguje jen na jednom ze dvou pólů extrému. Když je zrovna na vlně, tak vymetá jednu možnost za druhou způsobem, který ho občas nutí zamyslet se nad tím, proč platí tak drahý nájem, když se chodí do bytu jen vyspat. Přes den. O víkendu třeba ani to ne. Druhá možnost je, že je naopak zase mimo všechnu tu kulturu a večer co večer poslouchá jen zvonek šalin na hlavní třídě, jak doléhá k malým zaprášeným oknům stísněného bytu. Sedí doma a stejně neví, kam by zašel. A s kým asi tak. To na vesnici prostě zajdete do hospody na pivo a VŽDYCKY tam bude někdo, koho znáte a s kým si můžete popovídat.

Život na vesnici je tak nějak intimnější. Slyším vás, jak argumentujete, že to je přesně to, co by vás opravdu, ale opravdu štvalo. Aby každá sousedka věděla, s kým spíte, kam chodíte po práci a jak jste třeba vypadali po poslední páteční pařbě. Usmívám se a garantuju vám, že i v druhém největším městě naší malé země o vás ví nepříjemně mnoho lidí nepříjemně mnoho a s počtem obyvatel pod směšného půl milionu si nelze hrát na velkoměsto. Takže si přiznejte i charakter té anonymity, která je rázem velmi diskutabilní, že?

Na vesnici plynou věci tak nějak kontinuálně. A furt se něco děje.

Jistě, vody je třeba vířit, aby nezačaly zapáchat. A víření vod není některým lidem vhod. Ale všichni nakonec ucítí blahodárné účinky.

Naopak divoké vody městského života člověk nikdy neutiší a to je potom pekelně únavné udržet směr na divoké řece, když vás pádlování unaví. Kdo z vás je vodák, bude teď přesně vědět, kde jsem. Příliš dlouhé divoké úseky unaví sebestatnějšího námořníka. Jenže pravidlo číslo jedna zní:  Nikdy nepřestat pádlovat, protože pak se loďka stává neovladatelnou. Bolí vás ruce? No, to je teda smůla.

Ti co stojí na klidném břehu si dávají pivko na vaši počest. Ladí kytaru a zapalují oheň. Chystají si báječný večer. A vy, kaňouři z měst, co se vytahujete nad vesničany, pokud zvládnete svoje divoké dění na bílých peřejích, možná spočinete, ještě než slunce zapadne úplně.

Ráno ale od břehů vyráží tak jako tak všichni stejně.