Absorpční schopnosti

„Chtěl ode mě  klíč.“ Oznámila Sára jako úvodní větu při našem pátečním kafi. „No a?“ čekala jsem, proč je to tak důležité. „Víš co to všechno znamená?“ vytřeštila na mě oči, jakoby nemohla uvěřit, že mi musí něco dalšího vysvětlovat. „No, přinejmenším to, že už nebude muset zvonit.“ Odpověděla jsem s úsměvem. Přišlo mi to  logické.

Otevřela jsem nápojový lístek a nemohla se dočkat teplé tekutiny. Venku od rána chumelilo a já se cítila promrzlá na kost.

„Heleno, tobě to nedochází. Víš, když mám jen já klíč od  svého bytu, každý kdo mě chce vidět zazvoní, nebo mi předtím napíše smsku, nebo se jinak domluvíme předtím, než přijde. Takže ho potom tak nějak čekám. Uklidím, připravím se – nebo mám prostě šanci se připravit. Žádné nečekanosti, jako třeba, když přijdeš domů a On je tam dřív, než já! Nebo jsem ve sprše a když z ní vyjdu, najednou mi sedí někdo v obýváku! … Ne, ne. Já mám ráda svoje soukromí, svůj prostor, svůj…

„Klid?“ doplním ji.

„Jo. Asi.“ Vydechne, a spustí ruce bezmocně do klína. Přebíhá očima po stropu kavárny, jakoby tam hledala návaznost na své další myšlenky. Pak přijde servírka a my jí můžeme konečně říct o horké kapučíno.

„No, tak mu ty klíče nedávej. Jestli si tak báječně rozumíte, pochopí i tohle.“ Namítnu.

„To je právě ono. Já nemám tušení, jak to vezme. Mám pocit, že tím můžu něco zničit.“

Napadlo mě, že bych se měla začít soustředit. Vypadalo to, že svůj problém myslela vážně.

***

V sobotu ráno chodíme s Agátou běhat. Po naší hodince v klusu většinou končíme u ní na čaji, protože její byt je po cestě. Daly jsme si obvyklé kolečko, jen trochu přizpůsobené nově posněženému terénu a zvykaly si na mráz, který trochu škrábal v kruku.

„Jsi si jistá, že tohle počasí je ok na běhání?“ ptala se mě Agáta. Bylo vidět, že dnes se jí vůbec nechce.

„Vždyť jsme takhle  chodily už i minulou zimu! Důležitý je chodit pravidelně i na podzim, aby si tělo zvyklo.“ Připomněla jsem jí to, co podle mého  věděla sama dobře. Dýchej nosem a všechno bude v pohodě.“

Když jsme se protahovaly, na začátku cyklostezky, která vede podél stadionu, ukázala jsem na skupinku fotbalistů, kteří trénovali – tak jako obvykle – a potvrdila tím svoje slova o nepřerušeném zimním tréninku.

„No jo, jenže za pár týdnů tihle kluci zmizí uvnitř stadionu, zatímco my, tady budeme běhat i před Vánocemi – venku.“

„Uau, ty jsi dneska ale otrávená, copak se stalo?“ zeptala jsem se jí.

„Ale… šperky mi nejdou na odbyt.“ Vypadlo z ní.

„Aha! Tak v tom je zakopaný pes! Není to zima, ani fotbalisté, ale práce!“

„Jakápak práce… prací většinou nazýváme činnost, která nás živí, že? Tahle moje činnost mě uživí jen sotva.“ Povzdechla si a vypadala fakt ustaraně.

„Vydrž…“ utěšuju ji „jednoho dne svět tvůj talent musí objevit. Počkej před Vánocemi, lidi ti utrhnou ruce.“ Snažím se věci trochu nadlehčit, ale vím, že to není vůbec lehké.

„No, to je druhá věc. Teď bych měla být v dílně a vyrábět komponenty. Abych mohla potom vyrábět a byla schopná přivést na svět nějaké originální šperky, … a ne tady s tebou pobíhat.“

„Ale ty víš, že ti to dělá dobře – trochu si pročistit hlavu. Dokonce, jestli si dobře pamatuju, byl to tvůj nápad, začít chodit běhat v sobotu ráno.“ Připomněla jsem jí. „Navíc, podívej tady máme mladé krasavce, to  by ti mohlo potěšit oko. Třeba dostaneš inspiraci… hihi.“ Hodila jsem hlavou směrem k hemžící se skupince a sledovala, jak se jí koutky pohnuly směrem nahoru.

„No, když jsme u těch chlapů, jak to jde Sáře a tomu jejímu Michalovi?“ změnila sama téma, což bylo znamení, že je jí buďto líp, nebo se o tom už nepotřebuje bavit.

Abych vás trochu uvedla do děje, naše Sára a Michal, to je kapitola, která začala někdy před půl rokem. Sára vypadá spokojeně, ale trochu nás – staré milé kamarádky –  tak nějak zanedbává. Když není zrovna někde na cestách, tak se vídáme všechny několikrát do týdne. Z poslední cesty se vrátila před půl rokem, to byla studovat v Turecku, a my se těšily, že se budeme scházet jako před tím, jenže potom potkala Michala a tím pádem ji vidím jednou za dva týdny! Michal je, mimochodem, buddhista, se kterým se seznámila, když hledala nějakou meditační skupinu tady ve městě. (To proč chtěla meditovat, je jiná kapitola.) A narazila na buddhistické meditační centrum… a v něm… na chlapa.

„Aaaa! No, tak zrovna včera jsem ji potkala. Seděly jsme na kafi po práci a ona byla úplně hotová z toho, že si Michal řekl o klíče.“

„Jako od jejího bytu? To je nějakej rychlej, ne?“ divila se Agáta. Zpomalily jsme a na obvyklém místě se začaly protahovat. Agátina reakce byla tak jistá, a tak jednoznačná, že to upoutalo mou pozornost. Od úst nám šla pára a i když byla zima, to bílo způsobovalo zvláštní pocit čistoty – zvlášť po rozbahněných vlhkých posledních týdnech.

„Vždyť jsou stejně pořád spolu. Navíc většinou u ní. Podle toho co mi říkala, stejně u ní Michal spí většinu nocí v týdnu. Takže proč ne klíče?“ připadalo mi to vlastně jako docela praktické řešení. Když budou mít oba klíč, nebude muset Michal čekat hodinu u vchodu, než se Sára vrátí z přednášky – jak se ostatně stalo zrovna minulý týden. Byl z toho tak rozmrzelý, že se kvůli tomu pohádali. Ona měla nějakou extra přednášku, kterou vedl profesor z jedné pražské univerzity na téma  Evropské absorpční schopnosti aneb, kolik nových členů může Unie ještě přijmout. Ona mu neřekla, že má ten den výjimečně delší školu a on ji chtěl neplánovaně překvapit. (Kromě toho jí ten den nesl dokonce kytku, která v tom mrazu vzala  za své.) Byla z toho první hádka vůbec.  Kdyby měl klíč i on, tohle všechno by se nemuselo stát.

***

Zbýval nám  poslední výklus do mírného kopečku a pak už sprcha a teplý čaj u Agáty. „Přemýšlej,“ zahájila znovu, „jakmile si chlapa pustíš do bytu, jako svého životního prostoru, tak jsi ho vlastně už přijala do svého života.“

„Ale vždyť se k ní nestěhuje!“ opáčila jsem

„No to tak ještě…Ale je vlastně pravda, že k tomu už je od klíčů hooodně blízko.“ Zamyslela se, když otevírala dveře od bytu.

…kde jsou hranice našich absorpčních možností? Jakým způsobem jsme schopní a OCHOTNÍ přijmout nové bytosti do svého života, aniž by se porušila naše rovnováha?

„Tak. Jsme tady,“ zabouchla je a sundala si čepici, takže se jí elektrizující vlasy nalepily na obličej. „sakra“ odhrabovala si je z nosu „… skoč do koupelny první, já zatím postavím na čaj.“

Když jsem ze sebe spláchla náš hodinový sport, cítila jsem se tradičně jako nová. Proto vlastně všichni běháme, že. Brala jsem si  ručník z úhledného komínku a napadlo mě, že je to stejné jako s tou unií.  Taky nemůže věčně jen nabírat nové členy. To zaručeně naruší její ekonomickou rovnováhu. Dokonce nemůže nabírat nové členy bez předchozího několikaletého přípravného období. Kandidátská země musí přijmout řadu harmonizačních změn, než je schopná se „vpasovat“ do stylu života a fungování které existuje v existujícím společenství.

… je proces přijímání nových členů do Evropské Unie stejný, jako při přijímání nových lidí do našeho vlastního života?

Vyšla jsem z koupelny a při cestě do obýváku málem přišlápla králíka. Na moje vyjeknutí sebou Agáta trhla. „Musíš se dívat kam šlapeš! On je tichej, ale je všude. Přežil to? Za chvíli bude vřít voda, zaliješ to prosím – jdu – budu rychle.“ A zmizela v koupelně.

Když za sebou zavřela dveře, sedla jsem si do její pohodlné sedačky potažené přehozem na kterém bylo asi deset odstínů oranžové. Nádherně kontrastovala se zelenou zdí. Je vidět, že Agáta je umělkyně. Barvy a tvary to je její parketa. Vystudovala uměleckou školu a pak šla na pedagogiku. To nechápu, jak ji to napadlo. Já učím a vím, že je to velmi kreativní činnost, ale rozhodně to má daleko ke klidné umělecké tvorbě na základě inspirace.

Jak jsem tak seděla a poslouchala, jak vedle za zdí zurčí voda, králík se odkudsi vynořil a začal hopsat po pokoji. V půlce se zastavil a zastříhla ušima. Zalila jsem čaj do konvice a když jsem je postavila na stůl, přišla Agáta s mokrou hlavou. „Miluju umyté vlasy. Aspoň chvíli nebudou elektrizovat.“ Poznamenala, když lovila ušaté zvíře zpod skříně. Posadila se s ním na velký barevný polštář a hladila ho po hřbetě.

„Mít králíka není jako mít velkého černého psa. Nepouští chlupy, nemusíš ho venčit a sní… co vůbec žere, Agáto?“ srovnávala jsem, jak se změnil chod domácnosti Agáty od doby co má ušáka a jak se změnil mě, od doby co mám Čezara.

Čezar je pes, kterého hlídám kamarádovi. Odjel pracovat do Norska a požádal mě, abych si ho na pár měsíců vzala k sobě. Nebyla jsem proti, protože Čezara znám a vím, že je to nenáročný inteligentní pes. Je to smíšená rasa, ale je tak chytrej, že mám někdy pocit, že s ním můžu mluvit jako s člověkem. Vlastně se mi život s ním docela líbí, ale musela jsem se v jistém smyslu přizpůsobit. Hlavně slevit ze svých nároků na čistotu – jinak bych se asi zbláznila.  Taky si musím ráno přivstat, protože ho musím vyvenčit ještě před tím, než jdu do práce. Je to dobré zvíře. Mám ho nakonec docela ráda. Když si třeba čtu, sedne si mi k nohám a čeká až ho začnu drbat. Nebo celé hodiny leží uprostřed kuchyně na zemi s roztaženýma nohama a pokaždé, když se přiblížím, překulí se na záda do takové směšné polohy, ve které mu nohy vlají ve vzduchu… to čeká, že ho budu hladit na břiše. Když se vracím domů, vítá mě a vypadá, že je štěstím bez sebe.

„Já bych tady psa mít nemohla,“ ohrnula Agáta nos a nalila si čaj do hrnku, „stačí mi králík. Je to nenáročnej mazel. Ale jak je tichej, tak je sám sobě nebezpečnej. Už jsem ho několikrát přivřela do dveří a to, co se stalo dnes tobě, že jsi z něho málem udělal placku, se mě stává skoro pořád. Musela jsem si hold zvyknout, že tady už nebydlím sama.“

„To mě přivádí na myšlenku, že naše Sára a její „klíčovej“ Michal je něco jako pořídit si psa, nebo králíka.“

„Jak to myslíš?“ smála se Agáta a přitom si prohazovala mokré vlasy.  „Chceš říct, že Michal je jako pes, nebo králík?“

„Vem si to takhle. Taky ho pouští do svého prostoru. Uvědomila jsem si, že je to podobné mojí situaci s Čezarem. Já bych si asi sama od sebe psa nekoupila. Stejně jako Sáru nenapadlo dát Michalovi klíče. Ale když už ho mám, tak jsem se naučila s ním žít a najít si na tom něco pozitivního, i když jsem musela změnit některé svoje zvyky.“ Snažila jsem se vysvětlit.

„A jaký třeba?“ Agáta hladila dlouhé uši a srkala při tom čaj.

„Třeba cvičení na zemi. Musela jsem si koupit podložku a stejně se pak zvednu a jsem  celá od chlupů, pokud před tím řádně nezametu. A to mě zezačátku pěkně štvalo. Pořádek a čistá podlaha má s Čezarem trvání tak nanejvýš deset minut.  Ty ranní procházky… víš, jak se mi občas strašně nechce?“

„No, jo, to sis měla s tím psem rozmyslet.“ naznala kamarádka vědoucně.

„Ne, ne, já si nestěžuju, jen to srovnávám. Snažím se líp pochopit Sářinu situaci. Budu jí muset zavolat.“

Přemýšlela jsem o tom, že každý máme nějaké svoje rituály a zvyky. Něco děláme nějak a v nějaký čas. Když se do našeho života snaží napasovat někdo, nebo něco, co tyto rituály a zvyky zpřehází, cítíme se ohroženě. Začínala jsem chápat Sáru, která tolik váhá dát svému milovanému Michalovi klíče od svého království. I když ho očividně zbožňuje a tráví s ním víc času, než s námi. Chápu už ten pocit, že s klíčem překročí Michal nejen práh jejího bytu kdykoliv bude chtít, ale také práh jejího soukromí, i když třeba Sára nebude připravená. A taky chápu to, proč ji tím vyděsil. Začalo mě hlodat svědomí, že jsem včera nebyla zrovna chápavá kamarádka a rozhodla se jí zavolat hned, jak jsem odešla od Agáty. Ta se s chutí vrhla na vytváření nových kompozic korálků a já se začala těšit na její nové výtvory.

Vytočila jsem Sářino číslo a čekala. „Čau, Zlato, co děláš?“

„Nazdar, píšu diplomku, pročpak?“ odvětila a bylo cítit, že ji ruším v práci.

„Hm, já tě nechci odvádět od studia, ale prostě mě zajímalo, jak to vypadá s tím Michalem? Už ses rozhodla, jestli mu ten klíč dáš, nebo ne?“ zeptala jsem se zpříma.

„Je to složitý… Když mu ho nedám, bude to jako odmítnutí. Jak to mám jako vysvětlit? Že si jím nejsem zas až tak jistá? Že je ještě brzo? Že… ho nechci pustit do svého soukromí? Je to těžký. Když mu ho ale dám, posunujeme se o obrovský krok někam… a já nevím, jestli tam ještě chci. Nevím co dělat. Nechci ho ztratit, nechci ho zranit, ale … nechci se nikam ještě posunovat.“

„Hm.. to s tím, že je ještě brzo, by nebylo špatný.“ Vrátila jsem se k tomu co Sára předtím řekla.

„Hm…“ zaznělo v mobilu a bylo vidět, že se jí to honí hlavou víc, než téma diplomové práce.

„Mluvily jsme o tom trochu s Agátou. Myslí si, že je ještě brzo. Ale na druhou stranu… nepřicházejí náhodou dobré věci nečekaně? Podívej se na mě a na Čezara!“ snažila jsem se trochu nadlehčit naše téma.

„Tak ty Michala srovnáváš se svým psem?“ zaznělo suše a mě bylo jasné, že musím být opatrnější.

„Nene,“ zachraňovala jsem situaci, „ale je to dobrý příklad toho, že dobré věci přicházejí nečekaně. Záleží jen na tom, jak jsi flexibilní. Jde jen o klíč, ještě se k tobě nestěhuje. Ale pokud se na to vůbec necítíš, tak mu to řekni. Aspoň zjistíš, jak tě respektuje.“

„A co když on tím chtěl zjistit, jak ho miluju?“

„Tak se ho zeptej, jestli on dá klíč od domu svých rodičů taky tobě“ napadlo mě.

„ …“ u Sáry bylo ticho. Možná, že to byla  věc k promyšlení.

Řekla bych, že to tak trochu souvisí s fyzikou. Nezvyšují se náhodou absorpční schopnosti látek, když vstřebávanou látku přidáváme velmi pomalu?