Asi jako když praotec Čech učinil turistický prvovýstup na Říp řka: „Vizte, to je ta země zaslíbená, hradel a hytláků plná, šínami oplývající! Na drahách všech budeme míti hojnost a budou nám dobrou obranou proti točvolantům!"
I když – školním škamnám jsem již dosti odrostl a možná si tu státotvornou řeč nepamatuju už tak úplně přesně. Možná to praotec sponzorován svazem producentů strdí řekl trošinku jinak. Faktem nicméně je, že když jsem kdysi úbočími Řípu supěl já, drah jsem odtamtud viděl požehnaně, kdežto strdí ani jedno.
Leč ponechme to koňovi, poněvadž ten má větší hlavu.
Věnujme se podstatnějším věcem. Třeba: jak se z oken vlaků na rozhlížecí dráze správně rozhlížet? To by jeden nevěřil, jak zapeklitá je to otázka! On totiž co rozhlížitel, to z rozhlížecí dráhy jiné rozhlížení.
Tak třeba jeden můj kamarád musel mít z vlaku rozhled na všechny ženský podle tratě, aby je nahlas mohl známkovat školskou stupnicí. Můj taťka zase musel mít z vlaku rozhled na všechny kopce okolo, a když o nějakém nevěděl, jak se jmenuje, nervosně se drbal v zátylku a tvářil se jako Zátopek v cílové rovince. Já jsem zase v mládí musel mít rozhled na všechny lokomotivy okolo a když jsem u nějaké neviděl či nezapsal její číslo, nervosně jsem hryzl propisku.
Ale teď vážně. Rozhlížet z vlaku se má tak, aby rozhlížiteli zůstal hezký zážitek. A ne aby si rozhlížitel odnesl otisk dlaně na tváři (jako kamarád, jenž nic netuše zahlásil čtyři mínus z milosti nějaké ženské u kolejí, jejíž manžel náhodně seděl v našem vagónu přes uličku). Nebo aby rozhlížitel zavdal podnět k povelu „necháš toho, Emile!“ (jako můj nebožtík tatínek). A už vůbec není žádoucí, aby se znervosnělý rozhlížitel stal notorickým žroutem propisovaček.
A řeknu vám: stejně ti naši předkové byli koumáci! Vždyť kolik máme takových rozhlížecích tratí! Jako by ti dávní stavitelé kolikrát schválně vedli tratě tak, aby se P.T. obecenstvo z vlaku rozhledů jak se patří nabažilo. Však zemi na to máme moc hezkou, není-liž pravda? Třeba jako tady na obrázku od Zavidova na Rakovnicku, který jsem stvořil bezpochyby patřičně nabažen.
Smutné ovšem je, že Čechovi praprapotomci, místo aby věrni odkazu jeho řipského zvolání rozhlíželi se z oken vlaku po zaslíbené zemi hradly, hytláky, šínami, ba i tím strdím oplývající, čučí ve vlaku jak tuposauři do mobilu a když jim steward místo bílé housky donese tmavou, mají žurnalisti o čem psát ...
K pláči jest, že za posledních dvacet let nám přibylo jen dvanáct kilometrů nových tratí, ale ubylo šestsetosmdesát kilometrů rozhlížecích tratí. Tedy, vlaky po nich dál jezdí, to ano - ale mezi stěnami, přes které nevidíme nic.
Jářku, nenašla by se na dráze místo betonářské nějaká strdnářská lobby? Nazanechal na ni vojvoda Čech nějakého mejla?
