Věta učitelova zní:

„Šindlauer (eventuálně jiný třídní lotr) stokrát napíše: nemám při vyučování vyrušovat; opisovat při desetiminutovce; úmyslně zpívat falešně, vší silou mlaskat při obědě ve školní jídelně ... a nechá to doma podepsat!"    

K tomu slova klasikova: žák, jenž za trest stokrát něco nepsal, měl by být prohlédnut psychiatrem.

Stokrát něco napsat byl trest nanejvýš výchovný a prospěšný. Za prvé byl provinilec nucen zvládnout výkon trestu vlastními silami, což jej vedlo buď ke zvyšování efektivity práce nebo k úhlednějšímu škrabopisu. Za druhé bylo nutno dokončené dílo předložit k podpisu živiteli, což vedlo k promyšleným opatřením ke snížení jeho bojeschopnosti.

Ku zvýšení efektivity práce jsme my staří školní kriminálníci používali například metodu řádkovou (jednotlivá slova trestné věty dle šablony postupně psána do řádků pod sebe), metodu zástupnou (Rozumek z třetí bé měl sazbu 10 Kčs za jeden vypracovaný list, s padělaným podpisem živitele za 20 Kčs), metodu partyzánskou (geometrické obrazce na ušmudlaném učitelově trabantu; ty sice nezamezily stonásobnému psaní, ale výrazně podpořily morální převahu trestaného nad trestajícím), a v případě neúspěchu nebo neúčinnosti vyjmenovaných metod byl kriminálník nucen z místa trvalého bydliště dočasně odklidit rákosky, pomlázky, vařečky, příložníky, pohrabáče a trubky od vysavače.

Nová doba školním hříšníkům nabízí celou škálu moderních obranných vymožeností, jako například: beztrestná ruční domluva pedagogovi provinilcovým živitelem, trestní oznámění na pedagoga za znásilňování osobnosti a potlačování lidských práv provinilce, nabídka pedagogovy ušmudlané fábie za 1500,- Kč v internetovém bazaru, nebo nepodmíněný trest živitele za sexuální obtěžování provinilce trubkami od vysavače. Čili to, co dřív řešil učitel důsledností, školník koštětem a živitel pravačkou, řeší dnes málem až Ústavní soud.  

Jsa z učitelské rodiny, pamatuji se, že učitel občas váhal při formulování rozkazu, co vlastně musí provinilec stokrát napsat. Na jedné straně pedagog coby bývalý žák leckdy musel potlačit skryté sympatie k danému prohřešku, na druhé straně musel stokrát napsaný text vycházet z jakéhosi suchopárného školního ptydepe. Tak třeba prohřešek spočíval v tom, že třídní zloduch v nestřeženém okamžiku nastražil soudruhu inspektorovi na židli romadur s lhůtou dva týdny prošlou, ovšem posléze stokrát vyhotovený trest zněl „Nemám při vyučování bez svolení chodit po třídě.“

Neuváženou formulací trestného textu mohl pedagog i poškodit jméno školy. Jednou o přestávce před přírodopisem jsme nedostatečně střeženého vycpaného tchoře pečlivě promasírovali nastrouhanou modrou křídou a naše ZDŠ Mánesova se tak stala první školou na světě, vlastnící ve sbírce azurově modrého tchoře. Namísto marketingového využití této světové senzace se pedagogický sbor usnesl na nudném textu „Nemám ničit učební pomůcky!“, který poté psali všichni žáci s modrýma rukama, neboť autorství světové senzace mělo formu kolektivní. Kromě toho kolektiv musel světovou senzaci odmodřit a umýt jarem, čímž vyšlo najevo, že vycpaninou není tchoř, nýbrž lasice. 

Jedna rázná paní učitelka, bývalá sokolská cvičitelka a natrénovaná turistka, se naopak nikdy s ničím a nikým nepárala, a trestný text formulovala přesně i obsažně, aby hříšník „zavařil pero“. Text tudíž zněl „Jestli budu ještě jednou o hodině dějepisu krákorat, dostanu od učitelky přes hubu“ a když si to s ní hříšníkův živitel přišel druhého dne vyjasnit, nabídla mu, že jestli se mu to nelíbí, dostane taky jednu. Ke škodě socialistického školství tato skvělá a oblíbená učitelka směla učit pouze do roku 1971, kdy jednomu angažovanému nunváři v prověrkové komisi nezištně nabídla totéž řešení.

Jak jsem již uvedl, nikdo mi nevymluví, že trest typu „stokrát napsat, že ...“ je nadmíru výchovný a účinný. Proto nevidím důvod, proč by tento trest nemohl být uplatněn i jinde než ve školství.

Tak třeba v politice: mravně mírně pokleslý zákonodárce by musel stokrát ručně napsat „Nemám si dělat šoufky z voličů“, kdežto závažněji pokleslý zákonodárce by musel stokrát vlastnoručně vypotit „Článek 23, §3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., 300/2000 Sb., 448/2001 Sb., 395/2001 Sb., 515/2002 Sb., 319/2009 Sb., 71/2012 Sb. a 98/2013 Sb., Ústavy České repbliky zní:  Slib poslance a senátora zní: Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí". A dokud by mu to dotyčný lid nepodepsal, nedostal by provinilec oběd v parlamentní kantýně.

Zní to hezky, že? Ale kdo je to ten lid? Vy? Já? Mařka z Pertoltic? My všichni? Náhodní kolemjdoucí u parlamentu? Alespoň vidno, jak ledabylé máme zákony. A jak znám politiky, tak ti náhodni kolejdoucí by čirou náhodou pokaždé byli z rodiny nějakého zákonodárce a už za pouhý měsíc by se se „stokrát napsaným“ rozjely kšefty, že by Cosa Nostra i Rozumek ze třetí bé zezelenali závistí.

Anebo, umíte si představit ty brikule z hradu, kdyby měl hradní pán nějaký svůj prohřešek odčinit stokrát napsaným doznáním, že se to nedělá? Určitě bychom byli hradním vykladačem laskavě poučeni, že to mělo být napsáno nikoli stokrát a jednou podepsáno, nýbrž jednou napsáno a stokrát podepsáno, a to vpravo dole. 

Brrr, takto tristní myšlenky do svátečního nedělního rána nepatří! A kdo to nechápe, stokrát to napíše. Aby si to zapamatoval.

V neděli ráno nemám číst pitomé články.

V neděli ráno nemám číst pitomé články.

V neděli ráno nemám číst pitomé články.

P.S.1: samozřejmě bych dovedl ještě 97-krát namačkat Ctrl+V, ale šetřím Idnesu úložnou paměťovou kapacitu.

P.S.2: podepište mi to někdo prosím, jinak si nemůžu vypít ranní kafe!

P.S.3. Rozumek, ty ne. Ty bys chtěl určitě aspoň stovku.