Už to dál nejde; vyměním starou za novou

přičemž tu starou příští týden někde pověsím, poněvadž už to s ní není co bejvávalo a zlepšení není na dohled.

Aby bylo jasno; nejsem žádný na potkání věšící zvrhlík. Naopak, budu až do smrti s láskou vzpomínat na ta dlouhá léta, co jsem s ní prožil, i když tu a tam falešné tóny zazněly. Nikdy nezapomenu, kterak jsem ji na chmelu poprvé uviděl. Jak jsem ji prvně vzal na kolena, neobratně pohladil po krku a nevěděl, co dál. Jak trvalo pár měsíců, než jsme si na sebe zvykli. Bývali jsme spolu skoro pořád. Sedávali jsme u liberecké přehrady. Najezdili jsme spolu vlakmo tisíce kilometrů. Bez řečí jsem ji přenášel přes hory, doly; nesa ji nad hlavou i Berounku jsem přebrodil. Dokonce v Americe jsme spolu byli, byť se to esenbákům u Mořiny moc nelíbilo. Cikánovi, co u Spišské Nové Vsi po ní natahoval pracky, vytvarovala na čele bouli. Nějaký vožungr v kladenské restauraci U České Lípy za ni nabízel deset piv, pět prcků a navrch hodinky bez ručiček, ale nedal jsem ji. Dokonce jsem se kvůli ní později trochu naučil noty a představil ji samotnému Wabimu.

Leč každá pohádka jednou končí. Poslední dobou už těch falešných tónů bylo pořád víc a víc. Už se to nedalo poslouchat. I rozhodl jsem se, že po pětatřiceti letech starou vyměním za novou.

Ono se řekne – vyměním; ale potom co s tou starou dělat?

Spálit ji? Takový barbar přeci nejsem.

Utopit ji v řece? Na to jsem moc měkkej.

Pohřbít u lesa? Co když ji tam nějaký angažovaný norník vyčmuchá?

Hodit ji pod vlak? Jo, regionova o ni vykolejí a já budu v báni lepit pytlíky.

Rozupustit ji ve vaně s kyselinou a vypustit? To by trubky ve stoupačkách taky nemusely rozdejchat.

Nuže vidíte - pověsit ji je zjevně to nejlepší, co mohu udělat. Nebude to bolet ani ji, ani mne, nemůžou mě za to zabásnout, a navíc sám před sebou budu vypadat dušínovsky.

Pročež, moje milá strará kytaro, děkuji ti za ta překrásná léta a dokud budu živ, budeš u mne zaslouženě viset na zdi. Háček už je přepraven, A samozřejmě slibuju, že k té nové se budu chovat mravně a na povel mojí staré drahé občas z tebe setřu prach.